Exkluzivní svět

12. srpna 2009 v 22:59 | H.A.R.E.M. |  Exkluzivní svět


Zvuk cinkání skleniček a obvyklý ruch v honosném sále při setkání společnosti nahradil hluk z nedalekého nádraží. Vzduch byl prosycen pachem benzínu. Už mě nechránily zdi našeho velkého sídla před zimou, nebezpečím a úzkostí, která se mě čím dál víc zmocňovala. Spojení mezi mnou a světem, v němž jsem doposud žila, bylo výhradně založeno pouze na vzpomínkách. Nic z toho se už nedalo nazývat přítomností. Každá následující vteřina rozhodovala o mém osudu a záleželo jenom na mně, za jak dlouho budu ochotná si připustit situaci, v níž jsem se ocitla. Každý pohled do toho neznámého světa mi připomínal mou dosavadní izolaci. Nevěděla jsem, co mě čeká na konci ulice, neměla jsem ponětí, co bych měla dělat. Můj exkluzivní svět bez starostí a pocitu odpovědnosti se rozplynul jako sen a vystřídala ho krutá realita, schovaná celou dobu za okny našeho domu. Nyní jsem stála před ní tváří v tvář.


Psal se rok 1933. Hitler, jenž slíbil vyřešení hospodářské krize, byl zvolen kancléřem.
Můj otec významně zastupoval protichůdnou stranu a naše postavení a majetek otevíralo vstup do nejvyšší společnosti. Krize se na nás nijak výrazně nepodepsala a já vždy měla to, co jsem chtěla.
Vše se zhroutilo, když otec s matkou odjeli do zahraničí. Hitler využil situace a nějakým způsobem zařídil, aby se nemohli vrátit do Německa. Od jejich odjezdu už uplynuly tři měsíce. Ačkoliv jsem nikdy neměla potřebu obracet se na Boha, v té době to bylo poprvé, kdy jsem to udělala. Podvědomě jsem začala cítit, že už nikdy nic nebude jako dřív, že se změní celý náš svět. Můj strach den ode dne sílil, ale stále jsem alespoň mohla zůstat v našem domě. Ani to ale nemělo dlouhé trvání. Hitler se rafinovaně zbavil zástupce svých odpůrců, aniž by někdo pojal podezření, a to pro něj bylo hlavní. Postupně se kolem domu začalo přes den scházet čím dál více vojáků a bylo mi jasné, že musím zmizet dřív, než dům zabaví. Nevěděla jsem, kam půjdu. Vzala jsem si trochu peněz, co jsme měli doma k dispozici, a definitivně jsem se zřekla svého jména.
Ulice byla osvětlená pouličními lampami. K večeru městský ruch utichl a lidé začali postupně odcházet do svých domovů. S pohledem upřeným na osvícený pahorek města jsem se snažila nalézt odpovědi na své otázky. Nemohla jsem si dovolit utratit zbytek peněz za ubytování v hotelu.
Byla jsem dost unavená, ale celou svojí myslí jsem se soustředila na zbývající možnosti. Pravda byla taková, že jsem jich moc neměla. Jisté riziko pro mě představovala dokonce i návštěva přátel naší rodiny. Nevěřila jsem už nikomu. Nevěřila jsem ani sama sobě. Stále jsem si nedokázala zodpovědět tu nejzákladnější otázku: Kolik mi zbývá ještě sil na překonání všech překážek, kterým jsem se dříve vysmívala? Podceňovala jsem vše, kvůli čemu lidé trpěli. Je mi snad předurčeno zemřít na ulici jako slabá zničená troska, neschopná postavit se světu? Tomu jsem nevěřila. Ačkoliv jsem si zakázala nadále používat své příjmení, více než kdy jindy jsem se k němu upínala. Mohu pouze odhadovat, odkud přišla nová dávka síly, která mnou pomalu prostupovala. Možná hrdost na své jméno, možná láska k rodině, jež byla dlouhodobě zastíněna majetkem, přepychem a všemi těmi dary, jež nás ani zdaleka nespojovaly tak, jak se čekalo. Vědomí, že jsem na to přišla až tehdy, kdy jsem všechno ztratila, bylo téměř zničující. V první řadě to bylo hlavně neodpustitelné.
Seděla jsem na dřevěné lavičce pod velkou lípou. Šedý plátěný kabát byl poznamenán událostmi posledních několika dní, na několika místech zašpiněný, někde dokonce trochu natržený. Volně rozpuštěné neupravené vlasy nejspíš také moc nepřispívaly k utvoření dobrého mínění o mé osobě. Ale svých starostí jsem měla dost, natož abych řešila, co si myslí ostatní. Další obrat o sto osmdesát stupňů.Po dlouhé době přemýšlení a pohledu upřeném na město jsem konečně došla k nějakému řešení. K řešení, které se mi nabízelo už od počátku, ale má pýcha ho zdařile přehlížela. Zítra ráno si půjdu sehnat práci a pokusím se žít jako každý normální člověk. Nemohla jsem si být jistá trvalým příjmem, a proto jsem si prozatím ani nesháněla žádný byt.
Únava se mě pomalu zmocňovala a já cítila, jak se má víčka postupně zavírají. Z polospánku mě probudil hluboký mužský hlas. Poznala jsem ho a věděla jsem, že na podobná setkání ještě nejsem připravena. Otevřela jsem oči a moje obavy se potvrdily pohledem na vysokého mladíka.
Měl nezaměnitelné hluboko posazené tmavé oči. Richard. Snad bych se dokázala podívat do očí jednomu z přátel, s nímž jsme pořádali bujaré večírky, a přiznat se ke své ponižující pozici, ale hledět do tváře Richardovi bylo moje peklo. On nebyl ten, kdo patřil k našemu vymezenému kruhu společnosti. Většinou jsme se mu spíše vysmívali pro jeho knihomolství a zádumčivost. Proč to musel být zrovna on, kdo mě tady najde? Pochopte, že moje hrdost a arogance v té době ještě stále převažovaly nad tíživou skutečností.
,,Aneta Bottová," mé jméno vyslovil s nemalým překvapením a hrubostí současně.
,,Zdravím, Richarde," pozdravila jsem ho stroze.
,,V tuto dobu bych tě tu opravdu nečekal. A ještě k tomu jsi sama. To je velice neobvyklé."
Mluvil pomalu a z jeho tónu jsem jasně vycítila, jak se tentokrát vysmívá on mně.
,,Nastal čas na menší změny."
Krátce pokýval hlavou, přejel pohledem moje oblečení a očima se hloubavě zastavil u mé tváře. Snažila jsem si zachovat stále nepřístupnou grimasu a oplácet mu jeho pohled mě stálo velké úsilí. Nakonec opět nasadil lhostejný nezaujatý výraz.
,,Tak to tě nebudu dále zdržovat." Jeho ironii ještě podtrhl úšklebek a opětovné pokývnutí hlavou na znamení odchodu. Přešel přes silnici a vešel do známého hotelu Hvězda. Když mi zmizel z dohledu, začala jsem zase normálně dýchat. Potlačovala jsem slzy. Nemohla jsem dopustit, aby mě vykolejil někdo tak bezvýznamný jako on, když jsem se rozhodla být silná.
Po zbytek večera jsem zůstala na lavičce pod lípou a četla si jedinou knihu, kterou se mi ve shonu podařilo z domu odnést. Uvědomovala jsem si, že zůstávat pozdě večer venku je nebezpečné, ale ve stínu lípy mě skoro nikdo neviděl a shánět vhodné místo na přespání bylo v danou chvíli nad moje síly. Byla jsem zabrána do četby, když ke mně přišel sluha z hotelu Hvězda.
,,Mám madam vyřídit, že je pro ni připraven pokoj v našem hotelu, pokud bude chtít využít naších služeb," řekl a na tváři se mu objevil klidný úsměv.
,,Co prosím?" Ničemu z toho jsem nerozuměla.
,,Prý to máte přijmout od přítele."
Cítila jsem, jak rudnu v obličeji. Richard si nejspíše byl vědom mé situace víc, než jsem si myslela.
Vy si ani neumíte představit, jak to pro mne bylo ponižující. Nechtěla jsem za žádných okolností přijmout cokoliv, co by bylo od něj. Natož jeho pomocnou ruku.
,,Prosím vyřiďte, že jeho milosrdenství nepotřebuji."
Zaskočený sluha odešel a já za nějaký čas rozhořčením a vyčerpáním usnula nad otevřenou knihou.
Když jsem se ráno probudila, neležela jsem rozlámaná na lavičce, jak jsem očekávala, ale v měkké posteli v hotelovém pokoji. Poté nastal moment naprosté dezorientace. Vzpomínky na předešlý večer se začaly probouzet a spojení do souvislostí na sebe nenechalo dlouho čekat. Richard seděl v křesle u okna a znuděně si listoval novinami. Když si mě všiml, přelétl přes jeho tvář stín zloby.
,,Proč tu jsem?" zeptala jsem ho opatrně, jakmile vstal od novin a přešel k oknu.
,,Protože jsem odmítl poslechnout někoho, komu místo rozumu velí vlastní hrdost. Protože to je to jediné, co sis z tvého dokonalého světa odnesla. Jak daleko ještě hodláš zajít? Když tě nezabijí nacisti, zabije tě tvoje pýcha!"
Strnule jsem na něj hleděla a oči se mi začaly zalévat slzami. Ne kvůli jeho zvýšenému hlasu a rozhněvaným tmavým očím, ale vědomím, že má pravdu. Přišla jsem o všechno, ale i přesto jsem nedokázala snést pomyšlení na to, že by můj život závisel na něčí dobročinnosti.
Zvláště na Richardově. Když si všiml mých lesklých očí, jeho tvář se trochu uvolnila a tón jeho hlasu se změnil.
,,Kdokoli tě tam mohl přepadnout.V tuhle dobu nejsou ulice bezpečné už téměř pro nikoho."
Díval se mi zpříma do tváře, ale já byla příliš zahanbená svým chováním a udělat to samé jsem zkrátka nedokázala. Po chvíli mlčení vstal a zamířil ke dveřím.
,,Musím něco vyřídit a vrátím se až večer." Stál už na prahu dveří, když se ke mně ještě otočil. ,,Nebudu se divit, když tě tu nenajdu." Dával mi na vybranou.
,,A když mě tu najdeš?"
,,Pak alespoň budu vědět, že nespíš někde na lavičce."
,,Proč to všechno děláš, Richarde?"
,,Kde bychom byli, kdybychom si nedokázali vzájemně pomoct? Každý, kdo není zfanatizovaný novým vůdcem, už podvědomě cítí, že následující léta nepřinesou nic dobrého. Měli bychom se začít učit nabízet pomocnou ruku, když je potřeba."
Odešel a já získala celý den na přemýšlení.
Hlavou se mi honily tisíce otazníků, tisíce vykřičníků a snad miliony pocitů, které jsem ještě neznala. Každou buňkou v těle jsem cítila, jak se pomalu měním. Stávala se ze mě neznámá osoba s rozdílným pohledem na věci kolem sebe. Celá má podstata se nyní opírala o jeden záchytný bod - o mé srdce, vystavené všem těm krutým zkouškám. Bojovalo se mnou každou vteřinou, kdy jsem zůstávala zaslepená rozmařilostí. Spousta lidí má za to, že člověk své názory může měnit, kdy chce.
Ze dne na den. Z hodiny na hodinu. Že záleží pouze na jeho volbě. Ale většinou je k tomu donucen i takovými okolnostmi, se kterými se dá velice těžko smířit. Ať už chceme nebo ne, jsme postaveni před významné rozhodnutí a čas, který zbývá před uděláním prvního kroku, rychle ubíhá. Já jsem si svoji cestu už vybrala. Nevím jistě, kdy k tomu přesně došlo. Ani jsem netušila, jak dlouho mě bude pronásledovat vědomí, kolika lidem jsem ublížila nebo jim nestihla říct, co pro mě znamenali.
To na celé přeměně bylo nejbolestivější. Byla jsem ale skálopevně přesvědčena o správnosti své volby. Musela jsem začít od Richarda.
Neměl sebemenší důvod k tomu, aby mi pomáhal. Nevyhledávali jsme jeho přítomnost a on nevyhledával naši. Okruh přátel se na něj nevztahoval.
Pravdou ale bylo, že jsme spoustu věcí nechápali. Nebo možná nechtěli chápat. Nevěděli jsme nic o jeho šlechetnosti, jež není každému odkryta, ani o moudrosti neodpovídající jeho věku. Rozuměl světu lépe než my.
V následujících dnech jsem stále zůstávala u něj. Pokaždé mě našel, když se vrátil. A ve skrytu duše jsem začala tušit, nebo možná dokonce i doufat, že to tak už bude napořád. Postupem času se stal mým novým vnitřním hlasem , kterému jsem oddaně naslouchala. Vytvořili jsme si vlastní exkluzivní svět. Bez velkého majetku, honosných zlatých sálů a přepychového domu.
Svět, na jehož síle byla zakládána moje odvaha, víra, hrdost a láska. Byl pro mě vším. Když jsem se o několik let později dozvěděla o smrti rodičů, oba už jsme věděli, že jedině on nás může zachránit před hrůzami, které měly neodvratně přijít. Začalo to 1.září 1939.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 DenisQa | Web | 12. srpna 2009 v 23:09 | Reagovat

Achojky jestli tu ještě budeš o půl 12  a jsi noční případ jako já xD tak budu ráda,když přijdeš na večerní párty :-),,Neber to plsky jako reklamu,ale jako pozvání.jestli mášzájem se pobavit tak přijd a přihlas se tady je adresa:

http://deniska4ever.blog.cz/0908/prihlaska

Budu tě čekat pápá

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama