Má droga

12. srpna 2009 v 23:11 | H.A.R.E.M. |  Má droga


I.ČÁST

Bez hybně jsem ležela na posteli, bradu opřenou o složené paže.
Záře pouličních lamp se odrážely na čerstvě napadlém sněhu, pokrývající střechy ostatních bytů. Po celém bytě se až na osvětlení z ulice rozléhala tma a vzduchem se nesla vůně kávy. Pozoruhodný klid mě umožnil soustředit se na nevyřčené otázky. Nikdy v životě jsem se necítila tak uvolněně jako teď, když jsem na sobě měla pouze jeho tmavou košili a věděla, že on spí vedle mě. Zatím. S každým jeho tichým výdechem se mi tohle zatracené slovíčko vracelo do myšlenek. Henry byl mým andělem strážným. Jinak se to nazvat nedalo. Byla jsem ztracená a on byl ten, kdo mi ukázal směr cesty. Stal se mým světlem, za kterým jsem šla, abych se dostala z té hrozivé tmy.


Milovala jsem ho už tenkrát na začátku mého znovuzrození. Pro jeho odhodlání zachránit jeden bezvýznamný život. Pro jeho víru v mou sílu. Nikdy by se nevzdal bez boje.
Za to všechno a spoustu dalších věcí jsem mu propadla stejně rychle jako závislosti, která mě k němu přivedla.
Henry pracoval na klinice pro drogově závislé. Potkalo mě peklo, ale já našla důvod, proč dál žít svůj zvláštní život.
A teď jsem se ze všeho nejvíc bála toho, že ho zase ztratím. Každou následující vteřinou jsem si více uvědomovala, že ačkoliv jsem ho milovala tak moc jako nikdo jiný, tak on mi nepatřil. To mě mučilo.
Vstala jsem a bosá šla ke kuchyňské lince pro prášky na spaní. Když jsem se vrátila, lehla jsem si zpátky na deku a střetla se s jeho pohledem.
,,Vzbudila jsem tě? Snažila jsem se být potichu."
,,Prostě cítím, když vedle mě nejsi," řekl Henry jako by šlo o samozřejmost.
Ušklíbla jsem se a schoulila se mu do náruče.
,,Na co myslíš?"zeptal se mě.
,,Ale na nic."
,,Řekni mi to,"dožadoval se odpovědi.
,,Měl bys být někde jinde,"zašeptala jsem neochotně.
Cítila jsem jak ztuhl a trochu se odtáhl. Můj stisk kolem jeho pasu ale nepovolil. Ať už jsem řekla cokoliv, nechtěla jsem, aby odešel.
,,Jsem si stoprocentně jistý, že dneska bych měl být právě tady, Jessie."
Náš vztah od začátku balancuje kolem neuvěřitelně vrtkavého štěstí. Kde najednou bere tu jistotu?
,,Proč to říkáš?"
,,Elizabeth je už skoro týden v Americe…"
,,To už je její zdravotní stav tak vážný?"
,,Nechtěli jsme nic riskovat. Kdybych ale nevěděl, že je celkem stabilizovaná, odjel bych s ní. Jessie, já ji teď nemohu opustit."
,,Já vím, Henry. Ani jsem si nemyslela, že bys to udělal." Henry by nikdy nikoho neopustil v takovém stavu, v kterém se ona nyní nacházela.
,,Chtěl jsem mít nějaký čas na rozloučení…" Jeho slova byla opatrná, ale i přesto zraňovala.
Právě nastolené ticho oběma dodávalo čas na sebrání posledních zbytků odvahy na pokračování rozhovoru, který nemohl skončit šťastně.
,,Kdy odjíždíš?"
,,Zítra ráno."
Srdce mi vynechalo jeden úder a já přestala na několik sekund dýchat. ,,Už zítra ráno?"
,,Až si budu jist, že je Elizabeth mimo nebezpečí, vrátím se."
Otázkou zůstává kdy…Může to trvat i celé roky. Cítila jsem jak má poslední odolná bariéra zklamala a slzy mi tiše ztekly po tvářích.
Prášky na spaní začaly působit, ale já jsem nechtěla zmeškat ani vteřinu, která mi s ním ještě zbývala.
,,Proč si mi to neřekl dřív?"
,,Nechtěl jsem to kazit ultimátem."
,,Já ale celou noc prospím, Henry."
,,Možná to tak bude lepší." Pohladil mě po tváří, vzal můj obličej do dlaní a jeho hluboko posazené tmavé oči na mě upíraly bolestný pohled.
,,Nerad tě tu nechávám, Jessie. Nikdo…nikdo ale nemůže změnit nic na tom, že tě miluju a vždycky budu. Rozumíš mi? Tebe budu mít vždycky před očima, ať už to budeš chtít nebo ne. Budu tě hledat v každém pohybu, v každém úsměvu, v každém pohledu. Vždycky to budeš ty, ke komu budu chtít jít. Na tom se nikdy nic nezmění."
Políbila jsem ho a snažila se dát do toho polibku všechno, co jsem k němu cítila. Doufala jsem, že to není naposledy.
,,Slib mi, že mě zítra probudíš, než odjedeš."
,,Slibuju."
Usnula jsem v jeho náruči. Klidně. Beze snů. Bez myšlenek. Bez emocí.


II.ČÁST

Seděl jsem v letadle. Po pěti nekonečných měsících jsem konečně dostal příležitost vrátit se k ní. Při pomyšlení na její křehké zranitelné tělo jsem pokaždé dostal šílené nutkání, ji co nejdříve obejmout a ochránit před vším, co by ji chtělo ublížit. Už od začátku jsem vždy seděl vedle její postele ve dne v noci. Touha ochránit ji se stala mým vůdcem, moji posedlostí, mojí prioritou. Opustit ji, bylo pro mě největší zkouškou. Velmi dobře jsem ale věděl, že jsem nemohl nechat Elizabeth, aby si prošla vyčerpávající nemocí sama. Když jsme byli ještě dětmi, naše rodiny byly velmi uznávanými příslušníky společnosti a vycházeli spolu více než dobře. Důkazem jejich přátelství se mohl stát sňatek mezi mnou a Elizabeth. V pozdějších letech se neobjevil žádný důvod k tomu, aby se sňatek neuskutečnil. S Elizabeth jsme se opravdu velmi sblížili a i přesto, že šlo spíše o jistou náklonnost než opravdovou lásku, zasnoubení jsme potvrdili. Svou lásku jsem měl. Svou práci.
Doktořina byla a stále je pro mě vším. Díky ní jsem poznal Jessie a pochopil, jaký je obrovský rozdíl mezi životem s ženou, s níž mě váže pouze přátelství a zásnubní prsten a ženou, kterou bezmezně miluji. Být bez ní znamenalo dýchat těžký vzduch, spát neklidným spánkem a šílet při představě její tváře. Byl jsem přesvědčen, že se zdravotní stav Elizabeth velmi zlepšil a já mohl bez výčitek svědomí odletět z Ameriky. Po přistání na letišti jsem měl namířeno přímo k jejímu bytu. Když jsem ale dorazil, nikdo neotevíral. Zarazilo mě to a rychle jsem vytočil její číslo na mobilu. Po pár úzkostlivých vteřinách mi hlas v telefonu oznámil, že volané číslo neexistuje.
Odjela snad někam? Přestalo ji bavit čekat na mě? Je někde mimo můj dosah s někým jiným? Patří někomu jinému to, co jsem chtěl, aby bylo navždy jenom moje? Myšlenky plné paniky na sebe nenechaly dlouho čekat a mým jediným řešením zůstalo, zajet do nemocnice a najít svého nejlepšího přítele. Potřeboval jsem rychlé vysvětlení.

Neklid se mi nejspíš zračil ve tváři, protože mi ostatní kolemjdoucí raději šli z cesty, než aby se mi dobrovolně připletli do cesty.
Vešel jsem do známého bílého pokoje, kde jsem naštěstí hned na první pokus našel Petera. Když mě uviděl, v klidu odložil rozečtenou knihu a brýle na stůl. Nebyl překvapen, že mě vidí.
,,Co se děje?" vypálil jsem na něj, aniž bych dal nějak najevo, jak moc mi přítelův nadhled v Americe chyběl.
Peter neodpověděl hned, bylo jasné, že uvažuje nad správnou volbou slov.
,,Kde je Jessie?"
,,Zatímco si byl v Americe, její zdravotní stav se výrazně zhoršil."
,,Její stav?" Nechápal jsem to. Jessie už přece byla v pořádku. Překonali jsme to. Spolu.
,,Víš dobře, že stav pacientů po odvykací kůře je velmi závislý na jejich psychice."
,,Co mi to tu říkáš? Kde je Jessie?" Můj hlas se podstatně zvyšoval, aniž bych si to uvědomoval.
,,Jesse před týdnem zemřela, Henry. Vzala si moc prášků na spaní."
Uplynula jedna vteřina. Druhá vteřina. A mě to stále nedocházelo. Šok. Bolest. Nevěřícnost. Pochyby. To všechno se na mě podepsalo, ale odmítal jsem si to připustit…
,,To není pravda."
Peter si pouze povzdechl a zadíval se do země, aby se mi nemusel dívat do očí. Vždy když si mohl vybrat, nechtěl to být on, kdo sděluje špatné zprávy. Začínal jsem mít podezření, že mi říká pravdu. To ale bylo naprosto nemožné. Muselo být.
,,Jessie měla zkušenosti s těmito léky!! Je zcela vyloučené, aby si jich vzala víc než měla!!"
,,Vzala si jich víc úmyslně! Nemohla připustit, aby se z ní stala taková troska!" Peter se neudržel a vmetl mi pravdu přímo do očí.
Chvíli mi trvalo než jsem byl schopen přijmout další dávku skutečnosti. Opět se probrala má touha popřít všechno, co zde bylo vyřčeno.
,,Od samého začátku mi nebylo nic přednější než dohlížet na její stabilitu! Bojovali jsme spolu a spolu jsme také vyhráli! Jediným důsledek toho pekla zůstala oslabená funkce jater! Jako u většiny ostatních závislých!"
,,Ostatní pacienti ale nejsou závislí na svém doktorovi, Henry!" překřičel mě Peter. Co se mi to snaží říct,sakra?
Peter pokračoval. ,,Jak jsi sám řekl, byl jsi s ní od začátku. Pokud si přestávala navykat na drogy, začala si navykat na tebe a ty na ni!
Ptáš se, jak se mohl její zdravotní stav zhoršit… Aniž by to mohla nějak ovlivnit, vytvořila si závislost, z které by ji kůra pomoct nedokázala."
,,Začala brát drogy?" Stále jsem to odmítal pochopit. Nemohl jsem tomu uvěřit.
,,Ty jsi byl její droga!" Nedokázal jsem prolomit ticho, které po bouřlivých názorech, působilo vyloženě depresivně.
Peter se po chvíli ozval: ,,Po několika týdnech od tvého odjezdu, začalo její tělo ukazovat staré rány. Zkrátka ji naprosto zradilo."
Hlas se mu na konci zlomil. Teprve teď na mě s drtivou silou dopadla bolest, kterou jsem se snažil potlačit pod maskou lehkého zpochybnění. Bylo to jako probuzení šokem.
,,Ne!! To je jenom zlej sen, že jo? To se doopravdy vůbec neděje. Probudím se a bude to zase všechno v pořádku. Vrátil jsem se kvůli ní, takže pojedu k ní do bytu a vysvětlím ji, že…"
,,Přestaň!" Peter to už nemohl poslouchat. ,, Henry, Jessie je mrtvá. Čím dřív si to dokážeš připustit, tím dřív se z toho můžeš dostat!"
,,Co mi to tu sakra říkáš?" Tohle už jsem nebyl já. V této chvíli jsem se nepoznával. Naprosto jsem nad vším ztratil kontrolu a byl jak smyslů zbavený. ,, Jessie zemřela kvůli tomu, že já jsem nebyl schopen opustit ženu, kterou jsem ani nemiloval! Snažil jsem se dělat to, co je správné a nakonec odejde ten jediný člověk, na kterém mi tak moc záleží! Jak se z toho mám asi dostat? Jak mám žít s vědomím, že jsem ji nedokázal zachránit? Že já jsem byl ten důvod její smrti?"
,,Henry…"
,,Proč mi nikdo nezavolal?!"
,,Nechtěla to. Říkala, že ty musíš zůstat v Americe. Navzdory tomu, co jsem jí slíbil, jsem ti ale nakonec zavolal. Nějak jsem se ale nemohl dovolat."
,,Proč rovnou neřekneš, nezvednul si to?" Obrátil jsem se čelem na Petera a upřel na něj tázavý pohled.
,,Nemusíš se obviňovat z toho, co jsi nemohl vědět."
S každou následující vteřinou jsem čím dál víc pohrdal vším, co se mnou mělo něco společného. Nenáviděl jsem tu bolest, která mě sužovala a zároveň jsem si přál, aby to bylo to poslední, co budu na tomhle světě cítit. Tušil jsem ale, že ani ta mě nezbaví mého provinění.
Nesnášel jsem skutečnost, že mi v žilách proudí stále krev, nesnášel jsem pomyšlení na vzduch, který dýchám. Místo ní.
Aniž bych si to uvědomoval, vyšel jsem z nemocničního pokoje a zamířil ke svému autu. Bez rozloučení, bez žádných dalších zbytečných slov. Pouze s vlastním vnitřním bojem, jenž měl jediný cíl - zničit mě.


III.ČÁST

Tma, která mě obklopovala byla párkrát narušena světly aut, přejíždějících silnici pod okny. Seděl jsem v křesle a díval se do neuvěřitelně skličující prázdnoty celého bytu. Možná to byly nezodpovězené otázky, které jsem hledal v každém rohu nebo jsem se vědomě mučil tím, že jsem si připomínal každý její sebemenší pohyb. Přímo před očima jsem ji viděl, jak jde bosá k oknu, otevře ho a dovolí větru hrát si s jejími kaštanovými vlasy. Když už jsem nebyl schopen se nadále dívat na ten zázrak, který mi už nebude nikdy dopřán, otočil jsem se zády k oknu a viděl jsem ji sedět na kuchyňské lince a míchat něco, co vypadalo velmi nebezpečně, v hrnci na plotně. Bože, už ji nikdy neřeknu, jaká byla špatná kuchařka. Na krátký okamžik jsem se musel pousmát. Teprve po několika vteřinách jsem poznal, že mi po tvářích opět stékají slzy. Najednou padly všechny bariéry, na které se obvykle spoléhám. Statečnost. Síla. Odvaha. Skálopevnost. Nic z toho jakoby nic neznamenalo. Nemělo význam. Nemělo smysl. Všechno ztrácí na síle a ztrácí svou důležitost, mění se v pouhá slova, která nic neznamenají. Nic neříkají. K nikomu nepromlouvají.
Cítil jsem, jak je má tvář strnulá a nehybná jako maska. Jediné, co ji oživovalo, byly horké slzy, padající čas po čase na dřevěnou podlahu.
Hodiny ubíhaly a já stále seděl v křesle a zíral do prázdnoty. Po čase jsem dosáhl stavu naprosté apatie. Moje myšlenky byly otupělé vším, co se za tak krátkou dobu stačilo zhroutit. V průběhu jediné minuty se ke mně celý svět otočil zády. Nebo možná já k němu. Na tom už nezáleželo.
Cítil jsem se prázdný, naplněný pouze vzduchem, který jsem byl nucen těžce vdechovat.
Když jsem si uvědomil, že mě pohled na starou pouliční lampu už dostatečně nezaměstnává a já opět na čas procitám do tíživé reality, zavřel jsem oči a hlavou se opřel o křeslo. Brzy jsem toho litoval, protože zavřít oči bylo jako rychle spadnout do tmavé propasti. Do ještě hlubší, než ve které jsem byl za denního světla. Je mi snad už určené, abych tohle viděl před očima celý život? Mnohokrát jsem se už setkal se smrtí. Mnohokrát jsem cítil mrazení v zádech a mnohokrát jsem si pokládal jednu z těch nejzákladnějších otázek, kterých se lidstvo odjakživa děsilo.
Dnes jsem na tuto otázku myslel každou vteřinou. Ale neděsil jsem se ji. Já ji nechápal.
Promnul jsem si oči, odhodlaný je znovu nezavřít a stočil jsem se hlouběji do křesla.
Byl jsem smířený s tichem, mým jediným společníkem, když se ozval melodický sametový hlas.
,,Odpovědi na svoje otázky najdeš, ale nesmíš je přestat hledat."
Byl to její hlas. Uplynula snad celá hodina než jsem byl schopen jakkoli reagovat na šok, při kterém se mi srdce hlasitě rozbušilo.
Pomalu jsem se otočil ke dveřím. Stála opřená o rám dveřích. V moji tmavé košili. Její obraz, který jsem měl pečlivě uchován v paměti se nemohl více lišit. Z Jessie, stojící nyní pár kroků přede mnou přímo vyzařovalo zdraví. Ne že by z ní vycházely nějaké světelné paprsky nebo něco tomu podobného. Žádný nadpozemský rys neměla. Byla to prostě moje Jessie. Zdravá, bez vyčerpaného výrazu na tváři po zdlouhavém boji, bez tmavého stínu v jejích světlých očích. Z každé části jejího těla jsem cítil vyrovnanost. Na rtech ji pohrával spokojený úsměv. Mé vězení v podobě temného bytu se najednou nezdálo být tak skličující. Rozzářilo se. Všechno jakoby se vrátilo do starých kolejí a já se nikdy nemusel potýkat sám se sebou. Konečně to bylo tak, jak to mělo být. Jakoby ji neznámý vesmírný řád dosadil jako neznámou do mé rovnice, která pořád nedávala smysl. Vidět její úsměv bylo nádherné, ale bolestivé zároveň. Stále jsem nevěděl, jakou další zkouškou budu muset projít. Měl jsem však strach jedině z toho, že mi zase zmizí.
,,Jessie…"svůj hlas jsem v posledních dvou dnech téměř nepoužíval a nyní jsem ho skoro ani neslyšel. Několika kroky jsem se k ní rychle přiblížil. Šel bych ještě blíž, ale varovným signálem pro mě bylo její spěšné ucouvnutí.
,,Ať už jsi přišla odkudkoli, ať už si andělem, který mě má nadosmrti pronásledovat a připomínat mi mou vinu, mě na tom nezáleží."
Cokoliv bych podstoupil, abych ji mohl pořád vidět takhle šťastnou bez žádných stop mého provinění.
Její výraz však byl nyní trochu ustaraný. Úsměv na rtech se snažila zachovat. Nechápal jsem, co se děje. Trápilo mě vědomí, že přede mnou ustoupila.
,,Ty neneseš žádnou vinu, na tom, co se stalo, Henry." Překvapilo mě s jakou rázností to vyslovila.
"Kdybych neodjížděl do Ameriky…"
,,Pak bys to nemohl být ty, ale někdo komu nezáleží na ostatních."
,,Záleželo mi především na tobě, Jess…"
,,Já to vím, Henry. Dal si mi lásku, klid, bezpečí. Zkrátka všechno, co jsem nikdy neměla."
Pronikavě se mi zahleděla do očí a já věděl, že se mi ten pohled nikdy neztratí z paměti.
,,Byl jsi tou jedinou věcí, která byla správná," řekla tiše, očima bloudícíma po mé tváři. ,,Nechápu, jak si můžeš vůbec myslet, že neseš sebemenší podíl viny na tom, co se stalo. Vděčím ti za všechno." Rozhlédla se po pokoji a oči se jí při vzpomínání šťastně rozšířily.
Chvíli jsem se na ní díval jako na úsvit po předlouhé noci, oslněný tím, že se mohu dívat na něco, co mělo být navždy ztraceno. Naprosto přesně jsem věděl, co všechno jsem ji chtěl říct. Co jsem ji musel říct. Najednou mi ale slova byla cizí a strašně moc jsem si přál, aby dokázala slyšet, jak hlasitě mi buší srdce. Chtěl jsem, aby rozuměla jeho hlasu, který byl nesmírně ohlušující a přesto ho dokázalo pohltit ticho pokoje. Byl to zvláštní pocit - cítit, jak mé srdce nechce nedále zůstávat v bezcenném těle, jak chce znovu patřit dívce, stojící pár kroků přede mnou.
,,Musíš být silný, Henry. Je ještě spousta životů, které musíš zachránit."
,,Já nemůžu, Jess…"
,,Samozřejmě, že můžeš."
,,Už nevěřím tomu, že dokážu někomu pomoci. Nemůžu si hrát na skvělého doktora, když…." Nedokázal jsem to vyslovit nahlas.
,,Tak strašně bych si přál, abych tě alespoň tenkrát mohl držet za ruku…Abys věděla, že tam jsem s tebou…Že jsem připraven čelit s tebou čemukoliv, co přijde. Čemukoliv, co mi tě bude chtít vzít..." Cítil jsem na řasách bezbranné slzy, ale nic na světě by mi nezabránilo zavřít oči a riskovat, že mi zase zmizí. Strašně moc jsem toužil dotknout se její tváře nebo vlasů. Vzít její křehké tělo do náruče a nikdy víckrát se ho už nevzdát. Jediný důvod toho, proč jsem to ještě neudělal, byl strach. Tušil jsem, že se mé zhmotněné štěstí rozplyne, jakmile překročím hranici mezi sebeovládáním a tužbou každé mé části těla.
,,Ale ty jsi tam byl. Byli jsme tam sami. Přesně tak jak jsme to vždycky chtěli..."
Když jsem na to nijak nereagoval, přešla k oknu a už pevným hlasem pokračovala.
,,Myslíš si, že není rozdíl v tom, jestli svět zavrhneš ty nebo on tebe. Ale rozdíl v tom je, Henry. Obrovský rozdíl. Tím, že svět pracuje podle nějakého řádu, nikoho zavrhnout nemůže. Je pouze na tobě, jak se s tím vyrovnáš. A já nestojím o to, aby si nedokázal zavřít večer oči a ráno je otevřít bez toho, aniž by si viděl slunce. Nechci, aby si se kvůli mně toho vzdal. Časem se zahojí všechny rány, ale pokud tomu nepomůžeš, tak tě to pohltí. A tomu já přihlížet nehodlám, Henry." Její pohled byl nyní mnohem víc naléhavý.
,,Myslíš, že budu mít klid, když budu cítit, jak tě to zabíjí?"
,,Neumíš si představit, jaké to je, Jessie…"
,,Cítíš to ty, cítím to i já, Henry."
,,Opravdu znáš ten pocit, když lítáš a zničehonic ti zlomí křídla? A padáš na zem a podvědomě tušíš, že to pro tebe není to správné místo? Že tenhle svět pro tebe už není? Znáš to, Jessie?"
,,Každá zlomenina se po čase opět zahojí, Henry..."
Nastalo ticho, ve kterém jsem si měl všechno uvědomit a najít správný směr. Místo něho jsem však stále hledal nějaké východisko.
,,Zůstaneš tu se mnou, viď Jessie?"
Lehce se usmála a tichým hlasem odpověděla: ,,Jsem stále tím narkomanem, Henry. Já tě opustit nedokážu."
Chvíli jsme jen tak stáli, dívali se na sebe a já si uvědomil, že se stále neodvažuji udělat krok, který by mě k ní přiblížil.
Co bylo špatně? Podíval jsem se jí do očí a když jsem našel odpověď, bolest mě donutila sklopit oči k zemi a na vteřinu nevnímat celý svět. Najednou jsem cítil její blízkost několika vzácnými milimetry od svého těla. Byl jsem si stoprocentně jistý, že mě její dech chladí na krku, že její hebké ruce na kratičký okamžik pevně drží moji tvář ve svých dlaních a její měkké rty se na mizivou sekundu dotýkají těch mých.
,,Po celou dobu jsi byl mým andělem strážným, dovol mi, abych teď byla já tím tvým."





Otevřel jsem oči. Na své kůži jsem cítil teplo slunečních paprsků. Pohlédl jsem na budík vedle sebe a zjistil, že je šest hodin ráno.
Přešel jsem k oknu a pozoroval pomalý východ slunce. Cestou k němu jsem zavadil o mou tmavou košili, úhledně přehozenou přes opěradlo křesla.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama