Domy vyprávějí

27. září 2009 v 22:47 | melodiedeste |  Domy vyprávějí



Podvečer byl zahalen do oblaku mlhy. Stíny se rozšiřovaly, ale už neměly takovou sílu jako ještě před několika měsíci. Teď už jsme byli nebezpeční pouze my sami sobě. Během několik let, měsíců, či dokonce jediného dne se nám stačil převrátit svět, na kterém jsme ulpívali. Kterému jsme důvěřovali, a ve kterém jsme věděli, čím jsme, čím bychom mohli být a také jsme věděli, čím nikdy nebudeme. Naše nezdolná jistota ve vlastních rozhodováních se ale nenávratně zlomila a už nikdy nemohla být tak silná jako před všemi strašnými událostmi, jimiž jsme museli projít. Náš svět nebyl tak dokonalý, jak jsme si mysleli. Mýlili jsme se. Postavil se proti nám a odsoudil náš život bez jakéhokoliv zaváhání. Smetl víru, naději, svobodu, zkrátka téměř vše, v čem spočívala lidská podstata. Na konci všeho jsme už nevěděli, jestli jsme lidmi nebo zvířaty, za které nás považovali. Jestli jsme živí či mrtví. Jestli ještě dokážeme něco cítit, nebo jsme pouhými loutkami bez duše.


Nemohla jsem se smířit s osudem lidí, jenž se provinili pouze tím, že se narodili jako Židé. S mým osudem… Měla jsem šťastné dětství. Přátele. Milující rodinu. Rodiče. Bratra…Srdce se mi opět roztříštilo na milion kousků a každý jednotlivý střep se mi zabodával do té trosky, která zbyla uvnitř mé hrudi. Bratra…
Mé kroky byly tiché, i přesto, že těžce došlapovaly. Byla jsem vysílená, ale to, co mě táhlo k domu bylo silnější než moje tělo. Když válka skončila, první myšlenky šly ruku v ruce s mým krokem. Celou svou myslí jsem se upínala k tomuto místu celé dva roky. Cítila jsem slzy, tiše stékající po mé tváři.
Než jsem si stačila plně uvědomit bolest z četných zranění, stála jsem před plotem porostlým hustým břečťanem. Brána byla z části vylomená. Okna rozbitá a na dveřích velká Davidova hvězda. Vše kolem působilo tak tichým dojmem…
Už nebylo slyšet žádné hádání nerozlučných sourozenců, svolávání z kuchyně k obědu ani štípání dříví na zahradě. Bylo ticho.
Prošla jsem otvorem ve zničené bráně a pokračovala úzkou cestičkou k domu. Čím jsem byla blíž, tím více jsem ztrácela schopnost nepřerušovaně dýchat. Kolena se mi podlamovala, ale já musela jít dál. Síla, kterou jsem neuměla pojmenovat, působila jako magnet a já ji neuměla odolávat. Ničila mě naděje, kterou jsem si jako jedinou uchovala. Můj rozum ji zcela zavrhoval, ale já se jí nehodlala vzdát.
Dům byl naprosto zničený. Několik vnějších zdí, které ještě stály, zčásti skrývaly zbořeniště uvnitř. Popel. Zčernalé cihly. Náznaky zdí od pokojů. Zbytky rozbitého nábytku…
Pokud jsem se dříve snažila potlačit slzy, teď jsem jim dala volný průchod. Už jsem neměla sílu bojovat proti bolesti, která měla definitivně udělat silnou čáru za minulostí. Sesunula jsem se podél zdi, která dosud stála díky silným těžkým cihlám. Zašeptala jsem do ticha jméno, bez něhož bych teď nedýchala. Můj hlas byl ale natolik slabý, že ticho má slova naprosto pohltilo. Chtěla jsem se rozkřičet do všech stran. Chtěla jsem rozbíjet věci kolem sebe, ale na to jsem si těch pozůstatků moc vážila. Chtěla jsem všechno vyhodit do povětří, včetně mé rozervané duše.
,,Adame?" Ze všech sil jsem se opětovně pokusila vyslovit bratrovo jméno. Bolest, vztek a nenávist možná dodaly mým hlasivkám sílu a já ho konečně mohla přivolat. Přesně tak, jak jsem si to celé dva roky představovala… Ticho… Už jsem si začínala přát, aby byly slyšet rány, výbuchy, cokoliv… Hlavně ne ticho, které umožnilo rozplynutí mé jediné naděje. V několika nekonečných minutách.
Nechala jsem bolest prostoupit do každé buňky svého těla a pomalu jsem se ji naučila přijímat. Věděla jsem už před dvěma lety, že se s ní nikdy nevyrovnám. Zhluboka jsem se nadechla a vstala jsem.
Procházela jsem zbořeništěm, kde býval pokoj rodičů. Když jsem nevědomky odkopla nějakou věc na zemi, ozval se náraz o stěnu a za chvíli opět zavládlo ticho. Podle zvuku nárazu jsem usoudila, že půjde nejspíš o něco dřevěného. Sklonila jsem se k zemi a rukou zapátrala pod nízký stolek. Našla jsem vyřezávaného koníka, na němž byly ještě pozůstatky oprýskané barvy. Pevně jsem ho sevřela v dlaních a vybavila se mi další vzpomínka. Maxovy čtvrté narozeniny. Rodiče svého nejmladšího syna obklopili mnoha dárky, ale on se pokaždé vracel k malému červenému koníkovi. Byly to jeho poslední narozeniny v tomto domě. Když jsem s ním před dvěma lety odcházela, pečlivě ho uložil do krabice pod postel. Tolik věřil, že se sem vrátíme. Ze začátku vše bral jako malý výlet, nic víc. Dnes jsem ho ale vzít sebou nemohla. Bylo mu pouhých šest let a už viděl z války a lidské nenávisti mnohem více, než by měl. Ať už ale byl svědkem čehokoliv, nebyl připravený na pohled, který by definitivně zničil veškerý jeho svět. Já jsem pouze mohla dát volný průběh budoucnosti a nedovolit si už cokoliv očekávat, ale on ještě musel v něco věřit. Jednou vše pochopí, dnes by ho to pouze zlomilo. Vložila jsem si koníka do kapsy u kabátu a opět zabloudila pohledem po místnosti.
Zastavila jsem se u menší skříňky, o níž jsem byla přesvědčená, že se rozpadne, jakmile se s ní pohne. Ukládala jsem si do ní baletní úbor. Milovala jsem balet už jako dítě. Vzpomínám si na den, kdy se konalo moje první vystoupení. Maminka měla slzy v očích, úsměv na rtech a tatínek mě bral každou chvíli pyšně do náruče… Neměla bych nadále vzpomínat, přinášelo to jenom bolest, ale neuměla jsem se proti tomu bránit. S každým pohledem na sebemenší věc v domě mou mysl zaplnily obrazy z minulosti.
Soustředila jsem se na skříňku, protože jsem věděla, co je za ní. Opřela jsem se dlaněmi o její hranu a chtěla ji posunout o několik centimetrů. Nemusela jsem se moc namáhat, jelikož o chvíli později se její podstava celá zřítila, přesně tak, jak jsem očekávala. Na okamžik se nápisy na zdi ztratily v rozvířeném prachu. Když se usadil, přistoupila jsem ke zdi a třesoucíma rukama přejela po jménech, vyrytých hluboko do omítky, která jako jedna z mála vydržela na zničených zdech. Adam a Ráchel…
Netušila jsem, kde jsem po dlouhé době vzala tak pevnou jistotu jako teď, ale věděla jsem, že tato vyrytá slova nikdy nezmizí. Dokud bude stát dům, budou tady. Až vše ostatní bude pohřbeno pod kupou rozbitého nábytku, stěn a rámů, tato dvě jména budou stále upoutávat pozornost svým kostrbatým jasným nápisem. Až jednoho dne nebude stát pohromadě ani dům, budu to já, kdo nadále ponese jejich odkaz v každé myšlence až do konce. Adam a Ráchel.
Musela jsem vynaložit veškerou svou vůli k tomu, abych se pohnula z místa a odpoutala se od něj. Cítila jsem sílu, která mě k němu opakovaně volala zpátky. Přesto jsem místnost nakonec opustila a po několika minutách, kdy jsem se snažila odolávat nutnosti vrátit se zpátky, jsem si uvědomila, že stojím uprostřed bývalé kuchyně. Pod zbořeništěm upoutaly mou pozornost stará kamna. Se skelným pohledem na hnědé kachličky mi myslí proběhly jediné vzpomínky, kterých jsem se nemusela obávat. Nepůsobily mi totiž žádnou bolest. Pouze rozehřály mrazem zkamenělé srdce a já si poprvé za dlouhou dobu mohla dovolit malý úsměv na tváři.
Té noci jsem každý detail považovala za osudový. Čekala jsem na malé vlakové stanici mezi jedním městem, vzdáleným několik kilometrů od domova a vesnicí, která snad ani nemohla být na mapě. Ke stanici jsem došla po hodině chůze. Jela jsem na návštěvu ke vzdáleným příbuzným a cestou zpátky jsem nejspíš někde sešla z cesty a tím pádem zabloudila. Byla jsem šťastná, když jsem uviděla vlakovou stanici, ale nadšení mě po dvouhodinovém čekání opustilo. Dalo by se říct, že mě neštěstí pronásledovalo. Možná došlo k vykolejení nákladního vlaku, nebo procházely dráhy kontrolami a opravami, každopádně jsem neměla žádnou šanci dostat se ten večer ještě domů. Ale každé neštěstí má i svou druhou stranu. A právě tu jsem tam tehdy potkala. Byli jsme jediní dva lidé na té malé zastávce, kteří doufali v příjezd vlaku. Brzy se začalo stmívat a oba jsme věděli, že není bezpečné být v noci venku. Jediné, co jsme ale mohli udělat, bylo skrýt se za zdmi malé čekárny. Poprvé, co jsme spolu čelili nebezpečí v období války. Poprvé, ale zdaleka ne naposled.
Ian byl důmyslný, inteligentní a velice soucitný člověk. Celou noc jsme zůstali na zastávce a doufali, že nás nikdo neobjeví. Ze dvou prostých důvodů. Oba jsme byli Židé, což bylo nebezpečnější než cokoliv jiného. A ten druhý důvod se zdál jako naprostá samozřejmost. Byla jsem vděčná za Ianovu přítomnost, za jeho optimismus a nadhled. Chtěla jsem zůstat s ním. Ráno ale nebylo o nic příznivější a my se rozhodli dojít do nejbližšího města, odkud bychom se dostali domů. To ráno ale bylo velice deštivé, jako žádné jiné dlouho předtím.
Oba jsme byli promoklí až na kost a jelikož byl náš dům podstatně blíž, nabídla jsem mu, aby zůstal u nás, než budeme opět cítit promrzlé části těla. Seděli jsme u teplých kamen a povídali si až do rána, dokud jsme neusnuli únavou.
Tehdy jsme čas nevnímali. Měli jsme se ale naučit vnímat každou vteřinu a vážit si jí. Nikdy pro nás nebyl čas natolik vzácný jako teď. Předtím jsme měli dbát na využití každé chvíle a snažit se ji jakýmkoliv způsobem zdržet co nejdéle. Nyní jsme naopak potřebovali, aby čas plynul rychleji a velkoryse smazával všechno utrpení, které jsme chovali hluboko v sobě. Chtěla jsem od toho všeho už utéct, začít od začátku a učit se pravidlům nového života, který na mě čekal za prahem tohoto domu. Požadovalo se po mně, abych ho přijala a já se tomu nebránila. Avšak nedělala jsem to pro sebe. Ještě žily dvě úžasné bytosti, které mě potřebovaly. Já potřebovala je. A právě tohle vědomí mi dávalo sílu.
Musela jsem zavřít dveře za minulostí a v blízké době se sem nevracet. Zhluboka jsem se nadechla a pomalými krůčky vycouvala z kuchyně. Opět se mi před očima objevila jména na zdi… Připomínala jsem si, že je nebudu opouštět stejně jako dům, jelikož je budu mít stále na paměti. Ať už se vzdám minulosti, nebo ne.
Procházela jsem kolem nich a neřídila svoje kroky. Teprve když jsem zavrávorala, odpoutala jsem pohled od zdi a věnovala pozornost uvolněnému prknu v podlaze. Všimla jsem si obálky, jež byla pod ním schovaná. Zaváhala jsem pouze na krátký okamžik. Otevřela jsem bělostně čistou obálku, která byla přímým kontrastem s vrstvou prachu kolem mě.
Zatajil se mi dech a po přečtení prvních řádků, napsaných důvěrně známým písmem, jsem přestala pravidelně dýchat. Tíživá síla kolem srdce se zvětšila.

Drahá Ráchel,

Čteš si těchto pár řádků, což znamená, že si zvládla břemeno, které jsem na tebe naložil. Omlouvám se za to. Pro tebe to bylo těžší nežli pro mne, a z toho důvodu bych ti naposledy rád připomenul, že za mne neneseš žádnou zodpovědnost. Muselo to tak být a ani teď pár minut před koncem bych to nevzal zpět. Nebudu se rozepisovat o událostech, které nastaly po vašem odchodu a ani o těch nastávajících. Minulost musí zůstat pohřbena pod sutinami a já tě prosím o jediné, nesnaž se ji přivést zpátky k životu. Nevracej se k ni. Nevyhledávej ji. Dívej se dopředu a neohlížej se. Jen bych rád, aby jsi věděla, že to nebylo zbytečné. Nacisté sledovali náš dům, ale jelikož jsem o sobě dával vědět, nepojali podezření, že by se naše rodina chystala k útěku. Nenapadlo je, že bych jako jediný zůstal. Přesně, jak jsem to předpovídal.
Tuším, že chceš vědět víc, ale jak jsem napsal na začátku, nebudu se vracet k věcem, které jsou pro tebe už minulostí. Vlastně i pro mě.
Nacisté si o nás myslí to nejhorší a podle toho také jednají. Pokud dům z boží vůle ještě stojí, určitě sis při příchodu všimla Davidovy hvězdy na dveřích. Nakreslil jsem ji tam já sám. Ať už jsou jejich důvody k našemu zničení jakékoliv, nemění to nic na skutečnosti, že náš svět byl stejně tak dokonalý jako jejich. Nikdy se nenech přesvědčit o opaku. Možná, že v tobě na konci všeho zůstane příliš bolesti, než abys dokázala posoudit dokonalost našeho života, ale snaž se překročit její práh a vzpomeň si na rodinu bez špetky zármutku. Uchovej si vědomí, že tahle část tvého života byla šťastná a vše ostatní zapomeň. Budeme lepší než ti, kteří neoprávněně vzali osud miliony lidí do vlastních rukou a zahodili jej. Raději budeme navždy slepí, hluší a němí. Bez paměti a utrpení. Než jako oni, kteří viděli i to, co neexistovalo, slyšeli pouze svoji vlastní touhu po nadvládě a vykřikovali jejich nesmyslná hesla.
Přemýšlel jsem nad tím, kam bych měl tento dopis schovat, aby se nedostal do nesprávných rukou. Věděl jsem, že zamíříš ke zdi s našimi jmény, které jsme skryli před zraky rodičů za skříň s tvým baletním úborem. Strávil jsem u ní více času, než bylo zdravé. Nepřemýšlej nad mým koncem. Nepočítám s tím, že by mě ještě chtěli někam odvést až bude po všem.
Opatruj Maxe a řekni mu, jak moc mě mrzí, že mu nepředám své kolo, po kterém tak toužil. Obávám se, že je na několik kusů nenávratně zničené.
Než jste odešli, řekl jsem ti, ať se pokusíš najít Iana. Pokud se ti to ještě nepodařilo, nepřestávej hledat a věřit. Vím, že tohle není konec.
Pamatuj na má slova a vzpomeň si na mě, až budeš opět tančit.

Loučím se s láskou a obdivem, který ti patří.

Adam


Vzhlédla jsem od dopisu s hlubokým výdechem, oči utopené v slzách. Snažila jsem se ovládnout třesoucí ruce. Každé slovo na mě působilo s neuvěřitelnou silou. Měla to být slova, která všechno napraví, zocelí mě, ale já si připadala ještě zranitelnější. Možná to bylo způsobeno právě tím, že jsem začínala chápat všechny chyby, kterých jsem se dopustila. Lidská nenávist dokáže všelijaké věci. Mezi ně patřilo i zasazení pochybností o sobě samé.
O svém významu, o svých hodnotách, o celé lidské podstatě. Snažila jsem se pochopit její příčinu a kladla si přitom nespočet otázek. Proč právě my? Čím jsme se provinili? Cožpak jsme doopravdy špatní? Odpovědi jsem měla znát už dávno. My jsme špatní nebyli. My jsme měli dokonalý svět. Nebyli jsme to my, kdo se mýlil…
Adamova slova ve mně probudila dlouho spící hrdost, pýchu a porozumění.
Nepočítám s tím, že by mě ještě chtěli někam odvést až bude po všem.
Až bude po všem…Nikdy neměl v plánu padnout jim do rukou živý…
Pevně jsem zavřela oči a krátce zatřásla hlavou, za účelem odehnat onu myšlenku.
Uchovej si vědomí, že tahle část tvého života byla šťastná a vše ostatní zapomeň...
Naposledy jsem se rozhlédla po domě. Pomalým, ale rozhodným krokem jsem přešla chodbou až k domovním dveřím. Prsty jsem lehce obkreslila Davidovu hvězdu.
Možná je každé místo předurčeno k uchování určitého odkazu. Vzpomínek, bolesti, radosti, štěstí, utrpení… Čehokoliv. Objeví ten odkaz, ale i někdo nezasvěcený? Bude moci cítit jeho sílu a uvědomí si, čeho všeho byl dům svědkem? Nikdy jsem nad ničím podobným nepřemýšlela, ale myslím, že jedno je jisté. Dokud budou lidé žít, milovat a nenávidět, vždy po sobě zanechají stopy. I ty méně viditelné. I ty, co mohou být vtištěny do zdí domů nebo se promění do obyčejných vzpomínek. A díky nim si lidé mohou na konci všeho projít celým svým životem a nelitovat jediné vteřiny. Stejně jako já.
,,Ráchel?" Na prašné cestě stál Ian, podpírající se jednou berlí. Srdce mi zaplavila vděčnost. Musel vynaložit veškeré úsilí, aby se sem dostal. V létě 1945 byl povolán ke stavbě dálnice a jeho zdravotní stav se výrazně zhoršil.
,,Ach Iane, říkala jsem ti, ať odpočíváš. Myslela jsem, že si spal, když jsem odcházela. Neměl by ses tolik namáhat. Neměl jsi sem chodit…"
Došla jsem k němu, podepřela ho a láskyplně k němu vzhlédla.
,,A já jsem ti říkal, že půjdu s tebou. Neměla jsi tu být sama."
Měl hluboký uklidňující hlas. Přitiskla jsem se k němu a tvář mu zabořila do ramene.
,,Děkuji, Iane." Ačkoliv jsem byla pevně rozhodnuta odejít, stále jsem si nebyla jistá, jestli to dokážu.
,,Pojď, vrátíme se," zašeptala jsem s pohledem upřeným k zemi.
Ian vzal můj obličej do dlaní a hrubými prsty usušil mokrou tvář.
,,Teď už překonáme všechno, Ráchel."



Leželi jsme v trávě a z pod stromů se dívali na noční oblohu. Z nedalekého nádraží k nám doléhalo troubení vlaků a všeobecný ruch. Ruch, který nikdy nemohl dopřát prostor prázdnému tichu. Žádné bolestné myšlenky. Žádné vzpomínky. Pouze hluk, jenž zaplňoval naši mysl a nedovolil ji přemýšlet. Malý kufr s našimi věcmi ležel pohozený vedle nás. Max počítal vagóny a sbíhal z kopce dolů, jakmile neviděl na přijíždějící vlak z druhé strany od lesa. Za hodinu jsme měli odjet k příbuzným a vytvořit si nový domov. Nový domov, nový život, nový svět. Nevěděli jsme, jestli to všechno stihneme za tak krátkou dobu, kdy se budeme muset přizpůsobit tolika změnám. Nemluvili jsme, jen pozorovali temnou přírodu kolem sebe. V očích se nám odráželo světlo z nádraží. Světlo, naděje… Má to mnoho pojmenování. Cítili jsme blízkost toho druhého, a i když jsme si pod hvězdami uvědomovali, jak jsme malí, připadali jsme si nezdolní. Byli jsme opět naživu.




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arendsee | E-mail | 28. září 2009 v 15:41 | Reagovat

nemám slov! :-x prostě úžasný ;-) jinak to říct nejde... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama