Prosinec 2009

1.kapitola - KONCERT

24. prosince 2009 v 0:58 | H.A.R.E.M. |  KAPITOLY
Melodie deště

1. KONCERT

Věnování: První kapitolu bych chtěla věnovat těm, kteří mě ve psaní opravdu podporují, například tím, že poslouchají dlouhé řeči o ničem :-)) A stále dokola mě v něčem ujišťují. Netuším, jestli bych bez nich dokázala napsat to, na co jsem pyšná a co mě dává nový náboj do psaní. Takže...Jájo, velký dík!! ;-) Moje milovaná děvčata z poslední lavice u dveří, děkuju! ;-) Jituš, ty mě vždycky dojmeš, díky za to! ;-) Míšo, děkuju za to, že se pokaždé ráda vrhneš na nové dílko a slepě ve mě věříš :-))
Přeju šťastné a veselé Vánoce!


Celý klub byl zaplněn věrnými fanoušky. Neexistovala část mého těla, která by se dokázala ubránit přívalu euforie. Jmenovali se Poesis. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jejich název neodpovídá představám rockové skupiny, pro mě byl výstižný. Působili jako balzám na duši. Stejně tak jako nádherná poezie. Nebyl kousíček mé kůže, který by se nezahřál pod hloubkou citu, zmítajícího mými oslepenými myšlenkami. Na ničem nyní nezáleželo. Jediné, co jsem chtěla vnímat byla hudba. Ta úžasná melodie, jež byla stvořená k tomu, aby dávala směr zbloudilým myšlenkám, zakázaným pocitům a volnost celé mé duši. Už jsem nadále nebyla tou samou osobou. Nebyla jsem už vězněm, spoutaným okolními předsudky, vesmírnými zákony nebo obyčejným nepochopením. Zase jsem byla volná. Čím hlasitěji ke mně doléhala hudba, tím víc jsem cítila nově nabytou svobodu celým svým srdcem. V žilách mi proudil adrenalin a zabíjel všechen strach. Už jsem necítila žádnou bolest, nezáleželo na starých ranách, protože teď má duše procházela očistou. Jak bych mohla myslet na bolest, když jsem měla na dosah ruky nenahmatatelné štěstí?
Slyšela jsem vlastní smích a nevěděla, co konkrétního mě k němu donutilo. Myšlenky se mi samy libovolně přeskupovaly a opakovaně mi ukazovaly pouze tvář, na níž jsem upínala pohled nejčastěji. Uslyšela jsem ten nezaměnitelný hlas, který bych dokázala neomylně poznat kdykoliv. Byl výjimečný. Hlas Garyho Wardena. Osoby, která se zdála být tak neuvěřitelně blízko a přitom byla bolestně nedosažitelná.
Vždy chceme to, co nemůžeme mít…