1.kapitola - KONCERT

24. prosince 2009 v 0:58 | H.A.R.E.M. |  KAPITOLY
Melodie deště

1. KONCERT

Věnování: První kapitolu bych chtěla věnovat těm, kteří mě ve psaní opravdu podporují, například tím, že poslouchají dlouhé řeči o ničem :-)) A stále dokola mě v něčem ujišťují. Netuším, jestli bych bez nich dokázala napsat to, na co jsem pyšná a co mě dává nový náboj do psaní. Takže...Jájo, velký dík!! ;-) Moje milovaná děvčata z poslední lavice u dveří, děkuju! ;-) Jituš, ty mě vždycky dojmeš, díky za to! ;-) Míšo, děkuju za to, že se pokaždé ráda vrhneš na nové dílko a slepě ve mě věříš :-))
Přeju šťastné a veselé Vánoce!


Celý klub byl zaplněn věrnými fanoušky. Neexistovala část mého těla, která by se dokázala ubránit přívalu euforie. Jmenovali se Poesis. Ačkoliv by se mohlo zdát, že jejich název neodpovídá představám rockové skupiny, pro mě byl výstižný. Působili jako balzám na duši. Stejně tak jako nádherná poezie. Nebyl kousíček mé kůže, který by se nezahřál pod hloubkou citu, zmítajícího mými oslepenými myšlenkami. Na ničem nyní nezáleželo. Jediné, co jsem chtěla vnímat byla hudba. Ta úžasná melodie, jež byla stvořená k tomu, aby dávala směr zbloudilým myšlenkám, zakázaným pocitům a volnost celé mé duši. Už jsem nadále nebyla tou samou osobou. Nebyla jsem už vězněm, spoutaným okolními předsudky, vesmírnými zákony nebo obyčejným nepochopením. Zase jsem byla volná. Čím hlasitěji ke mně doléhala hudba, tím víc jsem cítila nově nabytou svobodu celým svým srdcem. V žilách mi proudil adrenalin a zabíjel všechen strach. Už jsem necítila žádnou bolest, nezáleželo na starých ranách, protože teď má duše procházela očistou. Jak bych mohla myslet na bolest, když jsem měla na dosah ruky nenahmatatelné štěstí?
Slyšela jsem vlastní smích a nevěděla, co konkrétního mě k němu donutilo. Myšlenky se mi samy libovolně přeskupovaly a opakovaně mi ukazovaly pouze tvář, na níž jsem upínala pohled nejčastěji. Uslyšela jsem ten nezaměnitelný hlas, který bych dokázala neomylně poznat kdykoliv. Byl výjimečný. Hlas Garyho Wardena. Osoby, která se zdála být tak neuvěřitelně blízko a přitom byla bolestně nedosažitelná.
Vždy chceme to, co nemůžeme mít…



*

Na pódiu nyní byly vidět pouze nástroje a občas i lidé, kteří měli na starosti správný chod koncertu. Z reproduktorů hrály největší rockové hity minulého století, nejvíce blízké hudbě Poesis nebo oblíbené písně členů kapely. Byla krátká pauza a každý, kdo se nebál o své místo u pódia, se nahrnul ke stánku s občerstvením. Bylo nemožné, aby mi tělem ještě proudila krev. Spíš mi připadalo, že její místo zaujala žhavá láva nebo něco tomu podobného. Nebylo možné stát v klidu na místě. Když jsem se rozhodla, že se konečně odvážím zkusit své štěstí a splnit tím svůj úkol, přistoupil ke mně neznámý mladík. Mohl být tak ve stejném věku jako já, byl vysoký a celkem pohledný.
,,Ahoj, nechceš si dát něco k pití? Zvu tě."
Hlavou mi opět proletěly jednorázové myšlenky. Šlo spíše jenom o útržky, při niž se mi srdce zastavilo a následně dech zrychlil. Rychle jsem je chtěla vyhnat z mysli. Teď na ně nebyla správná chvíle. Dříve než jsem stačila promyslet jeho nabídku, rozhodly za mě.
,,Ahoj. No víš, myslím, že bych raději měla jít na okamžik na čerstvý vzduch. Ale díky," lehce jsem se na něj usmála a zamířila směrem k východu.
Tohle nebylo spravedlivé. Čí rozhodnutí jsou ta poslední, když to nejsou moje? Kdo ovládá mé myšlenky bez mého přičinění? Je snad vůbec možné, že bych se rozhodla už dávno předtím, než jsem byla před nějaké rozhodnutí postavena? Nenapadlo mě žádné jiné vysvětlení. Něco ve mně bylo zakódované proti jakékoliv možnosti sblížení, navázání kontaktu a připuštění okolnosti, že svět má ještě přes tři miliardy mužů. Bylo to směšné. Více než směšné. Bylo to hloupé a neodpovídalo to mému věku. Bylo mi jednadvacet a měla jsem vlastní pořad ve strýcově rádiovém vysílání. Řekla bych o sobě snad všechno možné, zařadila bych k sobě spoustu dobrých i špatných vlastností, ale hloupost by mezi ně nepatřila.
Proč si tedy připadám jako naprostý hlupák a šílenec, když odmítám naději, příležitost a přijímám nereálnost a úzkost? Neuvěřitelné…
Vešla jsem na malý dvůr za klubem. V rohu stálo pár popelnic, na druhé straně rozlámaný stůl se židlemi a po stranách byly opřeny nástroje k úklidu. Vdechovala jsem chladný vzduch a doufala, že zchladí ten spalující žár uvnitř mého těla.
Když jsem si po několika minutách konečně připustila, že nemohu svůj úkol nadále odkládat, vrátila jsem se zpátky do klubu. Mezi davem jsem se začala rozhlížet po nějaké známé tváři, která by mi ukázala směr. Brzy jsem si všimla jednoho muže, jenž pomáhal s bezpečným přemísťováním nástrojů a pohledem jsem ho doprovázela až ke dveřím za podiem. Pomalu jsem prostupovala davem, přibližovala jsem se ke svému cíli a cítila narůstající nervozitu. Někteří všímaví lidé se po mně otáčeli, v očích se jim značil údiv a špatně skrývaná závist, když jsem chtěla vstoupit do otevřených postranních dveřích, odkud vyšel druhý muž s elektrickou kytarou v ruce…
Při chůzi mírně naklonil hlavu a tmavé prameny vlasů spadly na jeho levou tvář. Černé oči pronikavě pozorovaly reakce lidí na jeho přítomnost. Rty se mu zkroutily do mírného úšklebku, ale oči zůstávaly stále bystré a temné bez jakékoliv známky rozrušení. Prošel zástupem rychlým krokem, který prozrazoval mladou těkavou povahu, a i přesto z celé jeho osobnosti vyzařoval podivuhodný vnitřní klid.
Vše se seběhlo tak rychle, že jsem si ani nevšimla, s jakou silou a naléhavostí mi buší srdce. Každá vteřina se zpětně zdála být tak mizivá, tak krátká a přitom tak mocná, že dokázala zneklidnit ne jedny, ale desítky myšlenek. Dívky doufaly, že Garyho pohled padne právě na ně. Jeden jediný pohled k tomu, aby se cítily plnohodnotné, krásné, zajímavé. Aby si začaly vážit samy sebe. Jeho přítomnost zvedla vlnu vzrušení a klub se zaplnil nadšenými rozhovory. Cítila jsem, jak se mi tep pomalu zpomaluje, ale přesto jsem slyšela hlasitou ozvěnu neutěšené touhy. Chtěla jsem to, co všechny ty dívky pár metrů za mnou. Byla jsem jako ony? Stejně tak nedospělá, poblázněná s pocitem bezvýznamnosti, když se on ocitl v blízkosti?
Nechtěla jsem tomu uvěřit, z mnoha důvodů jsem jejich chování odsuzovala, ale teď jsem se cítila stejně. Pomalu se mě začala zmocňovat úzkost a já se proti ní snažila bránit.
Šel přímo kolem mě, skoro jsem do něj narazila, když jsem vcházela dovnitř a nevěnoval mi sebemenší pozornost. Tohle jsem nebyla já. Nikdy předtím by mě něco takového nedokázalo vykolejit. Tento večer byl výjimečný a já se cítila doopravdy šťastná. Neměla bych dovolit, aby mi ho cokoliv zkazilo. Stále to byl Gary Warden. Rockový zpěvák, jehož hlas uklidňoval i bouřil. Všechna má víra začala poslechem jeho hudby, kterou jsem tolik milovala. Pronikala mou duší, mým srdcem a postupem času se stala mou součástí. Právě tohle vědomí posilovalo chamtivou úzkost a já si připadala zrazená. Stále jsem zůstávala jednou z mnoha tisíců dívek.
Odvrátila jsem se od všeobecného povyku a konečně vstoupila do prostorné místnosti, která sloužila jako šatna pro účinkující a zároveň byla zařízená ke krátkému odpočinku mezi vystoupeními. Jen co jsem vstoupila, přispěchal ke mně manažer Poesis Matthew Bryce.
,,Autogramiáda bude až po skončení koncertu, slečno!" sdělil mi energicky a rychlým pohybem se protáhl. Měl hnědé rozcuchané vlasy a drobnou postavu.
,,Já vím. Přišla jsem kvůli pozvání do rádia Celestial Ride."
,,Aha, tak to je něco jiného!" Jeho bledá tvář, kontrastující se zářivýma modrýma očima, se rozjasnila.
,,Adrianne Grievesová. Těší mě."
,,Nápodobně!" pevně mi stiskl podanou ruku a já se neubránila pousmání.
I přesto, že mu bylo něco málo přes třicet, choval se stále jako nadšený patnáctiletý teenager. Byl i celkem pohledný, rozhodně přátelský, ale něco v něm bylo nesmírně komického. Neuměla jsem si představit, jak může něco organizovat. Nikdy jsem moc dobře neuměla skrývat úsměv, ale alespoň jsem se o to pokusila, zatímco vykládal něco o neodbytnosti mladých dívek a zřejmě hledal kalendář akcí. Překvapilo mě, že se na nic nevyptával a téměř okamžitě přijal mou nabídku. Prohraboval se mezi papíry na stole a když našel modrý silný deník, rychle v něm začal listovat.
,,Na kdy to tak vidíte?" zeptal se mě s pohledem stále upřeným do popsaných stránek deníku.
,,Mysleli jsme, že by to bylo ideální mezi dvěma koncerty Poesis kolem desátého května. Trocha reprezentace a reklamy. Víte, co mám na mysli," usmála jsem se na něj s mírně zvednutým obočím.
,,Ale jistě! No, pokud by to šlo čtrnáctého odpoledne, pak v tom nevidím problém."
,,Skvěle! Pošlu vám ještě nějaké informace emailem a…" větu jsem nedokončila, protože mě přerušil melodický hlas, který se nesl jako ozvěna po celé místnosti. Nemusela jsem se otáčet, abych poznala komu patří, přesto jsem se po chvíli obrátila a čelila tomu pronikavému pohledu tmavých očí.
,,Opravdu nerad kazím vaše plány, ale…" Gary přešel rychlým krokem k nám, zastavil se těsně vedle mě a natáhl se k modrému deníku, který stále držel Matthew v ruce a nechápavě pozoroval jeho jednání.
,,…tvoje matka nás všechny zabije, pokud ten večer nepřijdeme." Poklepal štíhlými prsty na prázdné místo pod čtrnáctým květnem a s úsměvem se významně podíval na Matthewa. Když konečně našel v jeho tváři zděšení, narovnal se a otočil se ke mně.
,,Někdy mi přijde, že děláme my manažera jemu místo toho, aby ho dělal on nám."
Jeho úsměv se rozšířil a očima zůstával u mé tváře. Snažila jsem se zůstat sama sebou, ale duchapřítomnost mě v tuto chvíli opustila a já se raději neodvažovala cokoliv vyslovit. Věděla jsem, co jsem chtěla říci, ale v zápětí jsem to vyloučila a raději se pouze lehce usmála. Nestává se mi to často, protože jsem z práce zvyklá na podobné situace. Ale teď jsem připravená nebyla. Neočekávala jsem, že bude stát přímo přede mnou a sledovat známky rozrušení v mé tváři. Vyvolávalo v něm pocit zadostiučinění? Chvíli jsem o tom přemýšlela a můj hlas opět nabral na síle. Narušení rovnováhy se muselo zdát stejně tak mizivé jako jeho prozrazení.
,,Neznám nikoho, kdo by si pamatovat večeře s rodiči."
,,Ani já ne..." V jeho hlase se objevil nový tón. Hluboký, podmanivý, něčím skličující. Arogantní stín ve tváři zmizel a oční víčka se na okamžik pod tíhou vyřčených slov sklopila k zemi. ,,A jak to chodí u vás, slečno?" zeptal se, když opět vzhlédl.
,,Já se snažím."
Zdálo se, že jde o obyčejné nezávažné téma, ale brzy jsem poznala, že i přes lehký tón našeho rozhovoru, je ve vzduchu napětí, které nám bránilo udělat další krok.
,,Jinak, jmenuji se Adrianne. Grievesová."
Naklonil hlavu k rameni, jak to často dělával a tentokrát byl jeho úsměv opravdový. Nevím, jestli jsem se o tom už zmínila, ale jeho úsměv uváděl do rozpaků i největší zarputilce. Bylo v něm něco silného, odzbrojujícího. Ale já jsem nikdy neodmítala tohle pokušení, nebyla to pro mě žádná zkouška silné vůle ani nic podobného. Necítila jsem se tedy poraženě, když můj dech selhával a srdce kolísalo. Jediným mým pravidlem bylo neprozradit se. Nepotřeboval hloupou lásku k tomu, aby se cítil ještě víc jako pravý rocker. A já se nepotřebovala stát tou jednou z mnoha, která ho utvrzuje v jeho vlastní dokonalosti.
,,Adrianne. To je krásné jméno."
,,Moje babička je Francouzska," dodala jsem jakoby to všechno vysvětlovalo.
Než stačil cokoliv říci, vešla do místnosti vysoká rusovlasá dívka. Mohla být o několik málo let starší než já. Vysokým sebevědomým hlasem oznámila Garymu, že pauza skončila a on by měl jít zpátky ke kapele.
,,Díky, Madison. Hned jsem tam," oznámil ji, když postřehl, že na něho čeká.
Změřila si mě pohledem a krátce poté odešla.
,,No, my už se nějak dohodneme a probereme to ještě po skončení koncertu," ujal se situace Matthew a zároveň mi poskytl dobrou výmluvu k tomu, abych zůstala až do úplného konce. Byla jsem si jistá, že většina jeho práce spočívá v tom, aby byl Garymu kdokoliv k dispozici a vše měl pod kontrolou. Ačkoliv si to sám příliš neuvědomoval, čekal na Garyho odsouhlasení, bez něhož by si nemohl být jistý sám sebou. Gary vždy Matthewa považoval za dobrého přítele, který dělá Poesis laskavost tím, že se prohrabuje v listinách a podobných přízemních záležitostech. Nelámal si hlavu s tím, jak velká je jeho účast na všech rozhodnutích.
,,V tom případě není na co čekat." Gary si promnul ruce, naposledy se mi podíval do tváře a energicky vyběhl z místnosti. Všimla jsem si zajiskření v jeho očích při pomyšlení, že se opět vrátí ke kapele a své elektrické kytaře. Jakmile se objevil na pódiu, klub zaplnil bouřlivý aplaus. První tóny doprovázelo burácení z davu a hystericky laděný křik. Aniž bych Matthewovi cokoliv řekla, odešla jsem z malé postranní místnosti a nechala se vést hlasem, který odpovídal na všechny mé otázky. Byl útěchou. Byl nadějí. Byl východiskem. Neodmyslitelně k němu patřila rozzářená přitažlivá tvář. Někdo ji chtěl vlastnit, někdo se ji chtěl podobat. A já? Já pouze chtěla, aby každá minuta byla věčná a tohle nikdy neskončilo. Zůstala jsem stát opodál a oddala se prchlivému štěstí. V myšlenkách jsem se chvílemi vracela o několik minut zpátky. Stále jsem měla před očima jeho tvář, která byla na okamžik tak neuvěřitelně blízko té mojí. Spaloval mě pohled lesklých černých očí…
I po několika minutách, kdy mezi námi stál rozbouřený dav, jsem cítila jeho intenzitu… Hudba gradovala a v samotném vzduchu tančila elektřina…Melodie, která se lehce dotýkala mého srdce mě vrátila do reality a já vzhlédla do Garyho tváře. Iluze se rozplynula a i přesto mi oplácel můj pohled se stejnou silou jako předtím. Byl to ale pouhý okamžik, jenž se zdál být stejně mizivý a neskutečný jako celý dnešní večer. Kdyby mé srdce nevynechalo jeden úder, určitě bych o tom pochybovala, protože v následující chvíli se Gary opět soustředil pouze na hudbu. Vychutnával si každou vteřinu na pódiu, jásot fanoušků a jakýkoli tón jejich písně.
Kolik dívek kolem mě v tu chvíli začalo také ztrácet jistotu? Kolik z nich bylo přesvědčeno o tom, že jeho pohled padl právě na ně? Pouhá možnost něčeho takového z nás všech dělala blázny, kteří jsou odkázáni žít v iluzích. Když jsem si to uvědomila, začal se mě zmocňovat vztek. Moje rostoucí nenávist byla pouze dočasná, jelikož se mi nikdy nepodařilo hněvat se na někoho příliš dlouho. Ale tentokrát jsem měla vztek pouze sama na sebe. Na svoji slabost, na všechno, co ze mě dělalo hlupáka v jediné vteřině. Dnes to bylo poprvé, kdy jsem si přála vytrvat, protože existovala jistá šance, že by se pod tím mohly ukrýt další lehkomyslné pocity…
Brzy jsem však poznala, jak moc nereálné mé přání bylo, jelikož čím víc jsem žila jejich písněmi, tím rychleji se vše stávalo nepodstatným a šlo stranou. Už jsem se neřídila rozumem. Veškeré hranice se rozplynuly stejně jako tíživá realita. Byly prolomeny veškeré pochybnosti či závazky… Tep se zrychloval a naše chvíle se přibližovala. Každý bouřlivý pohyb poukazoval na jediná hesla, která jsme měli v tento okamžik na paměti. Život. Nezávislost. Svoboda. Láska.





 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jája | 25. prosince 2009 v 9:12 | Reagovat

:-! pukám závistí  :-) je to dokonalý..

2 melodiedeste | 25. prosince 2009 v 11:27 | Reagovat

Ooo :-D To jsem ráda ;-)  :D

3 Arendsee | 27. prosince 2009 v 11:24 | Reagovat

O_O  O_O  O_O nooo...nemám slov..myslim že její pocity si vystihla fakt suprově ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama