Březen 2010


Ve jménu svobody

18. března 2010 v 17:17 | H.A.R.E.M. |  Ve jménu svobody
2334
Příběh se odehrává 28.10.1939 v okupovaném Československu. Doufám, že se příběh dostane k co nejvíce čtenářům, kteří od této chvíle nezapomenou na Václava Sedláčka.
______________________________
Píseň: Země vzdálená __________________________________
Studený vítr si zlomyslně pohrával s letáky vylepenými na nároží. Byl snad i on naším nepřítelem? Nebo pouze zprostředkovatel neznámé síly, která nás měla varovat? Bylo zvláštní hledat odpovědi v každém nevýznamném detailu. Nikdo nevěděl, jaké naděje nám zítřek přinese. Nikdo neměl tušení, jak to celé dopadne. Ale každý musel počítat s tím, že pro něj dnešním večerem může všechno skončit… Letáky upoutaly mou pozornost, i když jsem u nich pohledem dlouho nezůstala. Znala jsem jejich obsah a riziko, které představovaly. Tiché hlasy Československa postupně doléhaly k obyvatelstvu, jež se chopilo příležitosti ukázat světu veškerou svou odvahu a protestovat vůči německé síle, jež se odvážila rozhodovat o osudu naší země. Napětí ve vzduchu nás obklopovalo v podobě šedé mlhy, vznášející se v pražských uličkách. Cítila jsem nebezpečí všude kolem sebe. Všemi smysly jsem vnímala rostoucí zlobu a pokoření, jež muselo být několik měsíců navenek pohřbeno z jednoho prostého důvodu. Přežití.

Zpověď

10. března 2010 v 21:27 | H.A.R.E.M. |  Zpověď


Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest i na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - dva. - Karel Čapek


Na mé tváři se prolínají kapky deště se slzami, které neumím zadržet. Zápasím s touhou být stejně tak silná jako před deseti lety v okamžiku, kdy jsem se dobrovolně rozhodla stát se rozhodčím v předem prohraném boji. Zápasím se smutkem, jenž se mě zmocňuje. Zápasím s nevyřčeným přiznáním, kvůli němuž už nadále nedýchám lehký vzduch, ale těžký otrávený plyn. Tiše se dusím, ale nikdo to nevidí. Nikomu nedovolím, aby nahlédl do mé rozpolcené duše a snažil se rozluštit důvod, proč právě v pozdních večerních hodinách stojím před kostelem svatého Augustina, nechávám déšť smáčet perfektně nalíčenou tvář a obelhávám sama sebe vzpomínkou na elegantní auta s bílými vlaječkami, průvod svatebčanů a jejich rozzářené úsměvy. Nemyslím si, že by pro to měl někdo pochopení a já bych to nikomu nezazlívala. Avšak byly chvíle, kdy jsem chtěla vykřičet mezi dav to osudové poznání. Ospravedlnit vše, co oni považovali za hřích a odsuzovali. Přála jsem si vzít je pevně za ramena, zatřást s nimi a říct jim do tváře, jak moc jsou slepí. Připomenout jim, že dávají přednost všedním pomíjivým věcem před tím, co je nejdůležitější. Co řídí naše životy a udává směr veškerým volbám, které učiníme…