Ve jménu svobody

18. března 2010 v 17:17 | H.A.R.E.M. |  Ve jménu svobody
2334
Příběh se odehrává 28.10.1939 v okupovaném Československu. Doufám, že se příběh dostane k co nejvíce čtenářům, kteří od této chvíle nezapomenou na Václava Sedláčka.
______________________________
Píseň: Země vzdálená __________________________________
Studený vítr si zlomyslně pohrával s letáky vylepenými na nároží. Byl snad i on naším nepřítelem? Nebo pouze zprostředkovatel neznámé síly, která nás měla varovat? Bylo zvláštní hledat odpovědi v každém nevýznamném detailu. Nikdo nevěděl, jaké naděje nám zítřek přinese. Nikdo neměl tušení, jak to celé dopadne. Ale každý musel počítat s tím, že pro něj dnešním večerem může všechno skončit… Letáky upoutaly mou pozornost, i když jsem u nich pohledem dlouho nezůstala. Znala jsem jejich obsah a riziko, které představovaly. Tiché hlasy Československa postupně doléhaly k obyvatelstvu, jež se chopilo příležitosti ukázat světu veškerou svou odvahu a protestovat vůči německé síle, jež se odvážila rozhodovat o osudu naší země. Napětí ve vzduchu nás obklopovalo v podobě šedé mlhy, vznášející se v pražských uličkách. Cítila jsem nebezpečí všude kolem sebe. Všemi smysly jsem vnímala rostoucí zlobu a pokoření, jež muselo být několik měsíců navenek pohřbeno z jednoho prostého důvodu. Přežití.

Bylo 28. října 1939 a já míjela tisíce odhodlaných lidí s připevněnou trikolórou na límcích od kabátů. Československé barvy na stužkách se začaly objevovat i u pomníků významných českých osobností, jejichž památka a odkaz dodávaly lidem odvahu, a sílil u nich pocit neohroženého vlastenectví. Hleděla jsem do rozhodné tváře davu a nevšimla si už žádné stopy po podrobení našim utiskovatelům. Zář, vycházející z každé protestující osoby, byla nepřehlédnutelná, nezapomenutelná a už nebylo možné ji potlačit. Chvíle, kdy po měsících promlouval lid, se musela každému nesmazatelně vrýt do paměti. Veškerá bolest ze ztrát a příkoří plála a spalovala strach a vrozený pud sebezáchovy. Náměstím se zanedlouho rozléhala státní hymna, a pokud zde byl někdo, kdo stále pochyboval o své odvaze, začal pociťovat sílu, která proudila jeho tělem a celou myslí. Síla, intenzivnější než cokoliv, co bylo připravené stát proti nám. Vše, co nás chtělo zastavit, bylo nesrovnatelné s odhodláním chránit naše blízké, naši vlast a každý detail, který jsme na světě milovali. Byli jsme připraveni bojovat po boku toho druhého. Spojovalo nás naše přesvědčení, touha po obnovení samostatnosti… Každý si přál pocítit osvobození od doby, kdy se naše sny zpřetrhaly. Společně jsme stáli uprostřed otevřeného konfliktu a pouto, jímž jsme byli svázáni, představovalo mnohem větší sílu než jakákoliv zbraň, která byla proti nám obrácena…
Salutování se neubránili ani dohlížející čeští policisté, jejichž nová povinnost jim přikazovala, aby po boku německých jednotek rázně zakročili…
V rozbouřeném davu jsem spatřila tvář mladého pekařského dělníka Václava Sedláčka, kterého jsem znala z německé školy. Stejně jako mnoho dalších byl oblečen do nedělních svátečních šatů. Československá trikolóra mu zdobila klopu na šedočerném kabátě a modrý svetr kontrastoval s plavými rozcuchanými vlasy. Na tváři se mu střídala hrdost s rozhořčením. Vycítil můj pohled a oplatil mi ho s podivným úsměvem, který vyjádřil více, než by dokázala zbytečná slova. Spolu se smířeným pohledem ke mně promlouval a já si vybavila barvu jeho hlasu stejně živě, jako by stál vedle mě. Opovržení a nenávist vůči nacistům dodávala jeho protestům na síle. Pochopila jsem, co mi onen úsměv signalizoval… Teď není nic důležitějšího než stát na tomhle místě, i přesto, že jsme si vědomi možných následků… Jeden za všechny, všichni za jednoho… Během první otevřené revolty proti německé říši.
_____________________________________________________________________________
28.října 1939 v Praze v Žitné ulici zasáhla Václava Sedláčka smrtelná střela do srdce. Ve stejné ulici jako Jan Opletal byl postřelen německými jednotkami. Obdivovaný pro svou odvahu, hrdý na svou zemi a oblíbený díky přátelské povaze, byl 4.listopadu pohřben na Branickém hřbitově. I přes statečnost, kterou prokázal, bylo jeho jméno téměř zapomenuto a v roce 1965 jeho hrob zrušen. Je řada na nás, abychom prokázali naše vlastenectví a vděčnost těm, kteří se nebáli postavit nepříteli pro lepší budoucnost naší generace. Václav Sedláček byl jedním z nich.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 FloKi | 18. března 2010 v 20:04 | Reagovat

Smekám! Nezapomínejme na nedávnou minulost, neberme svůj dnešní život jako samozřejmost... Václav Sedláček je skutečně jedním z těch, kterým vděčíme za to, v čem se dnes odehrává naše existence...

2 melodiedeste | 18. března 2010 v 20:22 | Reagovat

Přesně tak...

3 Jájina | 18. března 2010 v 21:01 | Reagovat

nebojím se napsat, že mladý, statečný pekař by si nemohl přát lepší zpracování

4 Arendsee | 8. dubna 2010 v 18:30 | Reagovat

Musim říct, že mě stále překvapuje, jak dokážeš bejt mnohostranná v tom psaní.. :-) jako že někdo se zaměřuje jen na něco ale ty snad dokážeš psát cokoliv...smekám ;-)

5 Sidheag | 6. května 2010 v 19:29 | Reagovat

čím dál tím lepší a lepší :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama