Zpověď

10. března 2010 v 21:27 | H.A.R.E.M. |  Zpověď


Jsme dva. Dva na všechno - na lásku, na život, na boj i bolest i na hodiny štěstí. Dva na výhry i prohry, na život i na smrt - dva. - Karel Čapek


Na mé tváři se prolínají kapky deště se slzami, které neumím zadržet. Zápasím s touhou být stejně tak silná jako před deseti lety v okamžiku, kdy jsem se dobrovolně rozhodla stát se rozhodčím v předem prohraném boji. Zápasím se smutkem, jenž se mě zmocňuje. Zápasím s nevyřčeným přiznáním, kvůli němuž už nadále nedýchám lehký vzduch, ale těžký otrávený plyn. Tiše se dusím, ale nikdo to nevidí. Nikomu nedovolím, aby nahlédl do mé rozpolcené duše a snažil se rozluštit důvod, proč právě v pozdních večerních hodinách stojím před kostelem svatého Augustina, nechávám déšť smáčet perfektně nalíčenou tvář a obelhávám sama sebe vzpomínkou na elegantní auta s bílými vlaječkami, průvod svatebčanů a jejich rozzářené úsměvy. Nemyslím si, že by pro to měl někdo pochopení a já bych to nikomu nezazlívala. Avšak byly chvíle, kdy jsem chtěla vykřičet mezi dav to osudové poznání. Ospravedlnit vše, co oni považovali za hřích a odsuzovali. Přála jsem si vzít je pevně za ramena, zatřást s nimi a říct jim do tváře, jak moc jsou slepí. Připomenout jim, že dávají přednost všedním pomíjivým věcem před tím, co je nejdůležitější. Co řídí naše životy a udává směr veškerým volbám, které učiníme…

Vše z toho ale bylo nemyslitelné. Nejenže jsem nemohla prozradit, co se ve skutečnosti stalo, už kvůli obyčejnému lidskému právu, ale podvědomě jsem cítila, jak hluboce mě to samotnou ovlivňuje. Hranice mého ovládání a síly byly postaveny na smíření a pochopení, kterého ostatní lidé nebyli schopni.
Vešla jsem tiše do kostela a nechala veškerou majestátnost, aby na mě zapůsobila. Přijala jsem svou úlohu malého bezvýznamného človíčka v porovnání s boží autoritou. Nevěděla jsem, zda jsem vyvrhelem nebo hříšníkem. Necítila jsem se tak, poněvadž jsem věřila, že cokoliv jsem udělala, bylo správné a ve jménu lásky… Kdo by tomu měl lépe porozumět než Bůh?... Kráčela jsem blíž k oltáři a všimla si stařičkého otce Gilbeye.
,,Dobrý večer, otče."
,,Katarino, dobrý večer. Co tě sem přivádí tak pozdě večer? Jsi celá promoklá, pojď se ohřát ke kamnům."
,,To je v pořádku, otče."
,,Přinesu ti alespoň deku na zahřátí. Hned se vrátím," dodal, když odcházel do druhé přilehlé budovy, jež patřila ke kostelu. Když se po chvíli vrátil, přehodila jsem si kolem sebe deku a posadili jsme se na dřevěnou lavici před oltářem.
,,Otče, jsme tu sami, že ano?" Otec Gilbey přikývl s trpělivým vlídným výrazem.
,,Budete to, co vám teď řeknu, brát jako zpovědní tajemství, když vás o to požádám?"
,,Samozřejmě."


Sluneční paprsky dopadaly na rozpálenou silnici a ozařovaly auta, která se na ní proháněla. Ve městě panovala osvobozující radostná atmosféra. Každému se ve tváři zračilo vzrušení a v jakémkoli pohybu určitá nezávislost. Prozářený letní den s sebou přinášel novou energii. Dveře malých obchodů podél hlavní třídy byly bez výjimky otevřené dokořán a tóny rokenrolu z gramofonových desek pronikaly na ulici do prosluněného dne. Nad venkovním posezením u vyhlášené kavárny se mísil teplý vzduch s kouřem z těch nejlepších kubánských doutníků. Vše bylo na první pohled tak dokonalé. Z každého detailu dýchala svoboda a odhodlání ke změně. Přicházela nová poválečná generace, která neměla pevně vtištěná pravidla a zákony, jež by ji omezovaly a sváděly k porušování. Zdálo se, že každý měl svůj život ve vlastních rukou a plně toho využíval. Nikdo se už nechtěl ohlížet do minulosti, když před sebou měl lákavou budoucnost. Nový nezávazný způsob života s sebou přinesl hudbu, která byla energická a revoluční. Elán, jehož prostřednictvím promlouvala, brzy ovládl taneční parkety a každý, kdo se mu vyloženě nebránil, mu musel podlehnout.
Nekonečný útěk od školních povinností byl známý snad každému studentovi. Odpolední sešlosti v kavárnách, jahodové koktejly, promítání kreslených filmů na parkovišti a milostná vzplanutí na zadním sedadle nových typů značky Chevrolet. To všechno představovalo mládí v padesátých letech…
Každodenní události ve městě byly pouhým odrazem života obyčejných lidí, kteří měli svůj smysl bytí každý v něčem jiném. Byla jsem jednou z nich. Účel celé mé existence směřoval ke třem jednoduchým bodům. Rodina. Láska. A 57 chevy - sice to možná neplní všechna očekávání od svědomité novomanželky, ale byla jsem Američanka a byla to má vášeň. Brzy po svatbě jsme si s Jimmym koupili malý domek a téměř každé slunečné odpoledne jsem s ním strávila v garáži při opravě aut, která měl na zakázku. Nechali jsme se unášet po bezstarostné vlně a plánovali si budoucnost jako každý mladý pár. Cítili jsme se neohrožení, v bezpečí před vším, co by nám chtělo naše štěstí vzít. Věřili jsme. Snili jsme… Nezajímali jsme se o to, kdy nás víra opustí jako přelétavé neklidné ptáče. Naše vzdušné zámky se měly brzy rozplynout a jejich místo měla zaujmout neodvratná skutečnost…
Den byl u konce. Vše utichlo. Hvězdy zářily na černé obloze. Čekala jsem na Jimmyho. Když jsem uslyšela na příjezdové cestě lomoz motoru, seběhla jsem schodiště a spatřila jeho klidnou tvář se stínem únavy. Azurová barva v jeho očích byla temná a já si nebyla jistá, zda za to může příkrov noci nebo něco jiného, co jsem neuměla pojmenovat a děsilo mě to. V ruce držel papírové desky. Políbil mě na temeno hlavy, sevřel mou dlaň a společně jsme vešli do domu… Obklopovalo nás ticho. Světlo z pouličních lamp pronikalo do temného pokoje, ale já ho necítila. Otevřela jsem desky a očima přelétla po bělostném papíře…Vzhlédla jsem, abych našla v Jimmyho tváři nějaké známky popření faktu, s kterým jsem se nemohla smířit. V jeho skelných očích jsem však objevila pouze odraz vlastního zděšení a strachu. Během jediného okamžiku se uvnitř mě něco zlomilo a já cítila chladnou prázdnotu. Neuvědomila jsem si, že mi po tváři stékají slzy, dokud nedopadly na Jimmyho bundu, když mě pevně sevřel v náručí…
Vnímala jsem pomalou hudbu z gramofonové desky a nezúčastněně sledovala, jak stále obíhá kolem svého středu. Pohybovali jsme se v souladu s tóny, nebo spíše Jimmy se o to snažil. On byl ten, který pevně stál nohama na zemi a snažil se být silný. Na mě přišla řada o několik hodin později, kdy jsem se musela postavit tomu, co jsem v ten den nemohla ani vyslovit. Bylo mou povinností, abych byla silnější než on. Byla to má priorita. Bylo to to jediné, oč jsem žádala. Když jsem konečně vyslovila slovo rakovina, věděla jsem, že můj boj začíná.
Svět kolem mě se začínal měnit. Stopy po mladé nerozvážnosti zmizely. Nezáleželo mi na věcech, ke kterým jsem se dříve upínala. Nezajímalo mě, zda jsou na trhu nové značky automobilů. Nejevila jsem zájem o současné módní výstřelky. Byla jsem lhostejná k novinkám z hudebního světa. Cokoliv z toho se zdálo pomíjivé a nepodstatné. Jediné, co pro mě bylo důležité, bylo vyhrát nad něčím, čemu jsem se nemohla ani podívat do tváře. Nevěděla jsem, jaké zbraně bych měla v tomto boji použít. Neznala jsem příčinu toho všeho.... Nebyli jsme tak nepřemožitelní, jak jsme se domnívali, a už vůbec jsme nebyli připraveni. Měli jsme ale sílu a odhodlání. Myšlenka kapitulace byla stejně pošetilá a nepředstavitelná, jako pohled na ostatní obyvatele města, kteří bezstarostně kráčeli ulicemi a jejich život probíhal stejně jako doposud… Prožívala jsem s Jimmym každou bolest, která se mu zračila ve tváři. Její tíha spočívala i na mých bedrech, i když odlišným způsobem. Podstupoval léčby, po nichž byl oslabený a nemoc na něj doléhala čím dál více. Počítala jsem každý den… . Každý den jsem pozorovala tu strhanou a vyčerpanou tvář... Pevně jsem držela jeho dlaň a přála si, aby cítil sílu, jež jsem mu posílala veškerou svou vůlí…Nedovolila jsem žádné myšlence, aby se odklonila od víry, kterou jsem zkrátka nemohla ztratit…
Jimmyho hlas ztratil sametový nádech a někde v dálce zněla ozvěna vyčerpání.
,,Katarino…"
Skryla jsem se za masku, která ho měla přesvědčit o odvaze beze strachu, o síle bez známek oslabení, o víře bez špetky pochybení.
,,Věřím, že uděláš, co bude správné…ať už se situace vyvine jakkoliv."
,,Co tím myslíš?" zeptala jsem se ho a hleděla do azurových očí, kde na mě čekala odpověď.
,,Nenech to zajít tak daleko…"
Maska byla stržena. Všechny bariéry ovládání se zbořily. Jediné, co zůstalo nedotčené, byla hloubka citu, jenž odmítal nad něčím podobným jen přemýšlet. Představa, že by to byla má ruka, která by všechno ukončila…. Ukončila by všechno… Každý detail, jejž jsem milovala při pohledu na svět kolem sebe…Vše, na čem kdy záleželo, by bylo pryč…A byla bych to já, kdo by to zavrhl…
,,Takhle nemluv. Rozumíš? Bude to v pořádku."
,,Kdybych nevěřil ve tvé správné rozhodnutí, klečel bych teď před tebou na kolenou, Katarino…"
Dny ubíhaly… Někdy příliš rychle. Někdy bolestně pomalu. Stále jsme zápasili s neznámým nepřítelem a přijímali vše, co k tomu patřilo. Zlom nastal, když nám lékaři oznámili, že chemoterapie přestaly účinkovat…
Čekala jsem. Vytrvale jsem čekala. Ale zázrak nepřicházel. Slunce se odklonilo. Zůstal chlad, který nás neopouštěl. Nebyl čas najít vytrácející se víru. Přišla chvíle, kdy se od nás požadovalo přijmout skutečnost a smířit se s ní. Hledala jsem cokoliv, co by mi umožnilo se k tomu byť jenom přiblížit… Ale nic jsem nenacházela. Místo toho jsem tápala v kruhu, hledajíc východisko... Pokaždé mě ale obklopilo prázdno a já poznala, že není cesty zpět…
Při pohledu na Jimmyho jsem si přála sdílet s ním jeho osud cestou, která by jeho trápení zmírnila… Bylo to zlé. A den ode dne horší… Moje srdce bylo rozervané a pokaždé, když jsem bezmocně přihlížela utrpení, se rozdrásalo na ještě menší kusy. Jediné, co jsem mohla udělat, bylo vpíchnout mu do žil předepsanou dávku morfia. Jako bývalé zdravotní sestře mi byl tento úkol dovolen. Došlo ke zmírnění bolesti, ale vyvolalo to jiné problémy, s nimiž jsme se museli potýkat… Nová dávka morfia. Další. A další. Postupem času by se z toho stal návyk… Nebylo to řešení…
Potřebovala jsem si pročistit hlavu, v klidu smět přemýšlet, ale bála jsem se Jimmyho opustit. Bála jsem se, protože jsem to cítila kolem. To, co ho ode mě vzdalovalo. Trpěl. A já jsem nemohla žít s tím, že bych mu nepomohla. Vždycky bych pro něj udělala, co bylo v mých silách. Ale teď to bylo jiné, protože jsem nevěděla, zda to dokážu. Ale cítila jsem, že je to můj úkol. Situace se změnila. A už mě více nenapadlo se mu vzpírat…
Když jsem prsty sevřela injekční stříkačku, poznala jsem svého nepřítele. Čelila jsem mu tváří v tvář. Pochopila jsem důvod, zjistila jsem, jak moc mě ovládal vlastní strach. Teď, když jsem byla na konci toho dlouhého boje a postavila se všemu, před čím jsem utíkala, mou duši zaplnil podivný klid a mír. Věděla jsem, že to, co se chystám udělat, neznamenalo naší prohru. Nebylo to vítězství. Nebyla to prohra. Co to tedy bylo? Byl to pouhý závěr, ke kterému směřovala má povinnost a láska.
Naklonila jsem se k Jimmymu a vyhledala jeho pohled.
,,Přišla chvíle na správná rozhodnutí, Jimmy…." Byla jsem vyrovnaná. Byla jsem smířená. Přesto jsem v očích cítila slzy. Rozkutálely se mi po tvářích a zastavily se o Jimmyho třesoucí prsty, když se dotkl mého obličeje. Rozechvělým pohybem je setřel… Z jeho pohledu promlouvalo povzbuzení a něha. Políbila jsem ho na čelo. Jemně uchopila jeho paži a do žil vpustila smrtelnou dávku morfia.



Vzhlédla jsem do ustarané tváře otce Gilbeye. Jeho výraz byl soucitný a odrážela se na něm dlouhá léta, moudrost a porozumění… Neodvážila jsem se v něm dále číst, dokud nevypovím vše, co mám na srdci.
,,Nemyslete si otče, že nemám úctu k životu. Vím sama nejlíp, jak je cenný. A jak nádherný dokáže být. Vážím si ho do takové míry, že jsem nemohla dopustit, aby skončil jako troska…"
Přešla jsem k oltáři a pevným hlasem pokračovala, dívajíc se do záře hlavní kaple.
,,Otče, já jsem věřila. Má víra byla pevná jako skála a byla mi útěchou. Ale nemohla jsem přehlížet realitu…. Měla jsem strach z budoucnosti bez milovaného člověka, kterou bych zničila vlastním přičiněním. Strach z toho, že se k něčemu takovému odvážím… Ale já ten strach překonala, otče. Byla to zkouška mojí lásky. Nejtěžší, co může být, je nechat toho druhého odejít… Já jsem to udělala a ve zkoušce obstála…"
Obrátila jsem se pohledem zpět k otci Gilbeyovi a setřela si hřbetem ruky mokrou tvář.
,,My jsme se nevzdali. Nikdy. A já nelituji ničeho… Sedět vedle jeho postele, dívat se, jak se v jeho tváři každým okamžikem zračí bolest, utrpení, a nic neudělat, nebyl by to větší hřích? Každý, kdo miluje, musí má slova chápat... Každý…
Možná ta jedna svíce představující život shořela, ale nikdy nevyhasla."



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama