2.kapitola - TOPAZ

8. srpna 2010 v 18:26 | H.A.R.E.M. |  KAPITOLY
avatar
Melodie deště
2. TOPAZ


Hudba, která proměnila můj svět a na krátký okamžik ho zbavila všeho, co mě tíživě poutalo k zemi, doznívala v mé mysli. Moje rozčarovaná maličkost, stojící uprostřed kolotoče plného lidí, kteří postupně procitali do reality a začali se opět zabývat všedními starostmi, si musela brzy uvědomit svou úlohu a také se podle ní řídit. Nechtěla jsem se ale ještě vzdát toho pocitu uvolnění a svobody, jež jsem cítila. Nechtěla jsem procitnout a dobrovolně spadnout zpátky na zem. Nemusela jsem se rozhodovat dlouho, protože za několik minut po skončení koncertu mě vyhledal Matthew a oznámil mi, že se s Garym domluvili na krátké zvukové nahrávce, která by měla přilákat poslouchače na daný termín celého rozhovoru. Nebylo to nic neobvyklého a osobně jsem to považovala za dobrý nápad. Souhlasila jsem a slíbila Matthewovi, že za deset minut přijdu do místnosti za podiem. Nemyslela jsem si, že dnes nestane ještě nějaká situace, jíž bych se lehce podvolila a mohla jí považovat za další podařený útěk od vlastních myšlenek. Byla jsem už smířená s faktem, ve které jsem se viděla odcházet z jednoho začouzeného klubu, s jedním nenahraditelným pocitem, bez jediné šance na změnu. Ale silná euforie, která neměla šanci mě opustit, mi připomněla, že se vlastně ničeho ještě vzdávat nemusím a vidina Garyho přítomnosti rozplála slabý, ale dychtivý oheň uvnitř mé hrudi, který nechtěl uhasit.

Probudila jsem se z oné otupělosti, během níž jsem jako vždy úspěšně vedla vnitřní monolog a pohledem zavadila o bar, o nějž se opíralo posledních pár zoufalců, kteří našli své místo právě u skleničky alkoholu, jehož silnou vůni jsem zachytila už několik metrů od nich. Obsluhoval je vysoký chlápek, kterému mohlo být něco kolem čtyřiceti. Zdálo se, že přítomnost posledních zákazníků ho nijak nevzrušovala a těžkopádným pohybem utíral umyté sklenice. Všimla jsem si tetování na pravém předloktí ve tvaru svázaného ohnivého srdce, z něhož vycházel jednoduchý křesťanský kříž. Tmavé vlasy, na spáncích mírně protkány šedinami, měl krátce zastřižené a modrošedé unavené oči si mě bádavě prohlížely, když jsem usedla na barovou stoličku.
,,Důležitá mise, je to tak?" zeptal se mě zastřeným hlubokým hlasem.
Zmateně jsem na něho pohlédla a zvažovala, jestli se celá má situace dá popsat právě takhle.
,,Možná," překvapeně jsem se usmála a aniž bych si cokoliv objednala, doslova ke mně přilétla sklenička čehosi, co jsem neuměla přesně identifikovat. Bezpochyby šlo o alkohol, jehož procentuální číslo jsem raději ani nechtěla vědět. Nebyla jsem nijak zvlášť odolný člověk vůči účinkům, které se na mě začaly zanedlouho projevovat. Ještě než jsem do sebe obsah skleničky překlopila, ohlédla jsem se znovu na tři muže, na jejichž čele se začal rýsovat znatelný obtisk barového pultu. Měli hodinu nebo dvě na to, aby se propadly někam do neznáma. Někam, kde není žádný důvod k zapomenutí. Během pár krátkých vteřin mi hlavou probleskla otázka, zda se doopravdy tolik liší můj a jejich způsob útěku. Obojí bylo založeno na stejném jednoduchém principu. Obojí nepřineslo žádné řešení… Při pohledu na ty tři jsem přesto zjistila, že můj útěk mě dělá šťastnou alespoň na několik hodin a nepřináší žádnou oběť, nepočítaje návrat do stereotypu, ale oni se ráno probudí a budou si přát zemřít s kocovinou a hlavou u záchodové mísy.
,,S nimi nemáte nic společného, o to bych se nebál," poznamenal všeznalý muž za barem.
,,Jak to můžete vědět?" pohlédla jsem na něj pochybovačně.
,,Za ta léta, co pracuji s lidmi, není těžké leccos odvodit…"
,,To pokaždé čtete v lidech jako v knize?"
,,Někdy je to zbytečné. Někdy je to vyloženě deprimující a výjimečně je to neobvyklé a něčím zajímavé."
,,Aha. Do jaké kategorie tedy spadám?" zeptala jsem bez většího zájmu. Neznámého muže jsem okamžitě přiřadila mezi všeznalé diplomaty, kteří všechny svoje nesmyslné argumenty na svět kolem sebe opírají o mystické řeči, jejichž autora sami neznají a nerozumějí mu. Jejich pilířem jsou zákonitě věci, které nemohou být zpochybněny (natož dokázány) a tudíž se jejich pravda staví nad ostatní přízemní okolnosti.
,,Vy jste těžko zařaditelná. Sama nevíte, kam patříte. Kam se můžete zařadit…"
Pátravě bloudil po mé tváři. Šedomodré oči jako by pronikaly skrze mě a snažily se odhalit všechna nevyřčená přiznání, skrývající se uvnitř. Když jsem si to uvědomila, snažila jsem se stáhnout do té pomyslné bezpečné ulity, kam bych zapečetila všechno, co neměl nikdo spatřit. Nikdo se neměl snažit odhalit, co je uvnitř.
,,Neměla jste ještě příležitost ukázat, co jste zač…" pokračoval muž za barem, ,,…bloudíte slepými uličkami, jež vás nutí vracet se zpátky. Místo toho, aby jste si probourala cestu ven… Máte to vtištěné ve tváři. A v očích. Spadá na vás tíha, kterou přijímáte a neodporujete jí …"
Každým slovem ve mně probouzel čím dál větší neodmyslitelný pocit, signalizující, že se nemusím už dále schovávat za hranicí, kterou jsem si sama postavila proti světu. Dával mi najevo, že ve mně dokáže opravdu číst, a i když jsem se přesvědčovala o tom, že stejná slova by mohl použít pro další nespočet lidí, nemohla jsem se zbavit pomyšlení, že mě v tuhle chvíli zná. Zná každou moji slabinu. Každé zaváhání na cestě, již jsem se sama bála poznat. Každý cit, který mi kdy projel jako střep srdcem, ale i ten, který si navždy vydobyl své místo. Všeználkovi se na rtech rýsoval vlídný a vševědoucí úsměv. Neoplácela jsem mu ho - na to, jsem byla příliš zaskočená. Chvíli se kolem baru rozhostilo podivné ticho, během něhož jsem si snažila utříbit myšlenky a nějak duchapřítomně zareagovat.
Konečně jsem ze sebe dostala několik slov a na to, kolik času jsem nad nimi přemýšlela, jsem na ně moc pyšná nebyla.
,,Každý má něco, s čím se musí naučit žít …" Sklopila jsem oči a neodvažovala jsem se mu podívat přímo do tváře. Nechtěla jsem riskovat další průzkum do vlastního nitra. Čeho jsem se ve skutečnosti obávala? Toho, že o mě neznámý muž bude vědět úplně všechno nebo zjištění, že se sama nepoznávám? Že nemám tušení, kdo vlastně jsem?
Zvedla jsem se z barové stoličky, vypila druhou skleničku, která se vyloženě nabízela a položila na barový pult dvě bankovky. Nepátrala jsem po tom, co je vlastně onen muž zač. Nechtěla jsem to vědět. Nechtěla jsem už nadále o ničem přemýšlet. Při odchodu jsem k němu na krátkou chvíli vzhlédla a stihla si všimnout modrošedých bezedných očích. Nehledala jsem v nich známky odsouzení nebo pochopení. Měla jsem svou vlastní pravdu a nepotřebovala jsem nikoho, kdo by mi ji jakkoli vyvracel …
*
Dveře za podiem se najednou zdály být podivně vzdálené. Mnohem více vzdálené než předtím. Také jsem zjistila, že cesta k nim není tak jednoduchá, jak zpočátku vypadala. Před sebou jsem zčistajasna měla neznámé překážky. Snažila jsem se ignorovat všechny známky naprosté ztráty koncentrace, přesto jsem se neubránila myšlence, že bych raději neměla vstoupit do dveří za podiem. Nemohla jsem spoléhat na pohotové odpovědi a reakce. Nemohla jsem si dovolit předstoupit před Garyho nepřipravená. Vzbuzoval ve mně ostražitost a nutnost volby každého slova. Najednou se ze vzduchu vynořila něčí ruka a jemně mě uchytila ze předloktí. Nevšimla jsem si, že by přede mnou nebo kolem mě někdo byl, pouze jsem ucítila jeho dotyk.
,,Doufám, že by ti nevadilo připojit se na chvíli ke mně?"
Gary nečekal na odpověď a podal mi svoji kytaru. Nevěřícně jsem na něj pohlédla a čekala, až se mu na tváři objeví typický ironický úsměv.
,,Ty mi hodláš svěřit svůj Stratocaster?" Neodpověděl, ani ironický úsměv se neobjevil. Vyzývavě si mě měřil, zda na sebe přijmu takovou odpovědnost. Mít v ruce Stratocaster bylo jako uchopit korunovační klenoty nebo posvátnou relikvii. Znamenalo to pro mě mnohem více, než držet jen tak nějakou kytaru. Cítila jsem v prstech, jak úzce je s Garym citově spojená. Jakou cenu pro něj ve skutečnosti představuje. Musela jsem mu uznat, že si nemohl vybrat právě vhodnější chvíli, ale nahlas bych to neřekla ani omylem. Nevěděla jsem, proč ve mně vložil takovou důvěru, nebo jestli jde o nějakou zkoušku. Byla jsem si vědoma té známé síly tmavých očí, jak pátrá po mé tváři a snaží se rozluštit moje rozhodnutí. Vzhlédla jsem, abych se ujistila, že to stále myslí vážně. Jeho výraz se nezměnil a mě se na krátký okamžik zmocnila nervozita. Vrátila jsem se pohledem ke Stratocasteru a s vědomím, že bych se radši zastřelila, než dovolila, aby se mu něco stalo, jsem uchopila krk kytary. Neubránila jsem se pousmání a následovala Garyho na parkoviště za klubem.
Usoudila jsem, že v pouzdrech, která měl přehozená přes rameno, měl další menší nástroje a zařízení, jež Poesis používali na svých vystoupeních. Po několika metrech se zastavil u tmavého auta, jehož značku jsem ve tmě nerozeznala, otevřel kufr a nástroje do něj začal skládat.
,,Nevypadáš jako někdo, koho poslali dělat svoji práci," zkonstatoval Gary, když zahlédl, jak lehce přejíždím prsty přes struny a tělo kytary.
,,Dnešní večer jsem nebrala jako práci," odpověděla jsem mu a dál prohlížela každý detail Stratocasteru. Světla od pouličních lamp se odrážela v černé barvě, která se přelévala do bílé. Zadní část krku měla jemný až saténový povrch.
,,Když byl první Stratocaster v padesátých letech uveden na trh, u spousty hudebníků vyvolával smíšené pocity," řekl Gary a přistoupil ke mně.
,,Vsadím se, že to pro ně musel být revoluční nástroj," neubránila jsem se úšklebku.
,,To byl," potvrdil Gary a v jeho hlase bylo slyšet jasné pobavení. ,,Vzbuzoval v nich zájem, pohrdání, nedůvěru, ale i velký obdiv. Podívej se na tvar těla. Má konstrukční řešení, která se předtím u kytar nevyskytovala, například asymetricky tvarovanou hlavu a spousty dalších změn."
Se zájmem jsem ho poslouchala, vnímala zápal, s jakým mluvil a jeho melodický podmanivý hlas na mě působil nějakým záhadným způsobem jako vždycky. Zněl jako vypravěč pohádek. Zněl jako ukolébavka, aniž by nudil a zpíval. Uvědomila jsem si, že bych dokázala poslouchat i příběhy o kytarách z padesátých let, o jejich tvarech a nových vylepšeních a o všech těch drobnostech, které jsem nikdy neznala a nezajímala se o ně.
,,Jde o Fender Stratocaster HSS Black Rosewood …" Krátce se na mě podíval a jeho úsměv se rozšířil. ,,Říkám jí Rosie..."
Ostýchavý a zároveň provokativní způsob, jakým to vyslovil, mě přinutil pevně si zkousnout ret, abych se nerozesmála nahlas. Ale nebylo to hloupé nebo dětinské. Byla to jen další z mnoha cest, jak vyjádřil svoji lásku k hudbě. Zkrátka …Byla to Garyho cesta.
,,Muži dávají jména mnoha věcem, ale řekla bych, že pokud si to něco zaslouží, pak je to kytara," řekla jsem s úsměvem. Rozesmál se a mírně přitom zaklonil hlavu. Vzal si ode mě Stratocaster a jako na vysvětlenou dítěti, jemuž sebrali novou hračku, mi ukázal dešťovou kapku na svém zápěstí. Vzpomněla jsem si na nahrávku, kterou jsme měli za dnešní večer ještě udělat a zapátrala jsem v kapse bundy po diktafonu. Zpaměti jsem nahmatala tlačítko REC. Déšť bubnoval čím dál naléhavěji na kapoty aut a splýval ve tmě, na níž nedosáhla světla z krajních pouličních lamp. Přibouchnutí kufru Garyho auta se chvíli neslo jako ozvěna opuštěnou hlavní ulicí než odeznělo do ztracena.
Gary se narovnal, v ruce držel mobilní telefon a otočil se mým směrem. Sledovala jsem, jak pomalu obchází ostatní auta. Každým krokem mi byl blíže a já tomu stále nemohla uvěřit. Nejdříve byla jeho tvář uvolněná, s jeho typickým úsměvem. Ale od jisté chvíle se změnila soustředěním. Uvědomila jsem si, že mezi prsty tisknu přívěšek na svém krku. Čirá slza broušeného topazu mi proklouzávala mezi prsty a já ji pokaždé znovu obratně uchopila. Dělala jsem to pokaždé, když jsem cítila slabé mravenčení v konečcích prstů, když mě přemáhala nervozita a téměř pokaždé, když jsem poznala, že moje sebekontrola není schopná čelit Garyho přítomnosti. Pozorovala jsem jeho pohled, upřený na malý kámen na mém krku. Každý překonaný milimetr mezi námi oddaloval prázdnotu, kterou jsem cítila uvnitř. Nezáleželo na tom, zda se budu smát nebo vtipkovat po dvou sklenkách, jestli budu nadále předstírat, že obojí je skutečné. Nebylo podstatné, že lžu sama sobě. Ne dnes večer. Protože právě teď byl středobod mých nadějí, které jsem se bála nahlas vyslovit, na jednom malém parkovišti v zatuchlé části Londýna, kde se válela popelnice a prázdné láhve od piva. Ačkoliv pršelo stále více, nedokázala jsem se hnout z místa. Gary vztáhl ruku a lehce uchopil broušený kámen. Cítila jsem, jak se žár pod jeho dotekem rozlévá do každé částečky mé kůže. Vzhlédla jsem do jeho tváře a spatřila výraz, který by se dal přirovnat k pochopení nejsložitějších fyzikálních vzorců, k pochopení celého nesmyslného vesmíru a jeho hříček. Nechápala jsem to. Jediné, co má mysl byla schopná zpracovat, byla magnetická síla mezi jedním a zcela odlišným světem. Mezi mojí nevýznamnou planetou a jeho zářivou galaxií.
Gary odpoutal oči od topazu a pohlédl mi do očí, v nichž se musela celá moje teorie odrážet jako neúprosný stín. Musel si přečíst veškeré pochyby a přetrvávající nevěřícnost. Neměla jsem ponětí, co se děje. Neznala jsem důvod, proč se na mě dívá, jakoby mě předtím v životě neviděl. Zároveň jsem z něj cítila stejnou nejistotu, kterou jsem cítila já. Byla jsem si ale jistá, že její příčina se od té mé liší… Mým tělem projela nervozita jako šíp, když se očima temnějšíma než sama noc snažil vyhledat v těch mých klíč k tajemství, o jehož existenci jsem ani nevěděla. Co se to se všemi stalo? Proč chce každý najednou nahlédnout do mojí duše, když by se měl starat o vlastní? Už jsem zapomněla na chytráka u baru, přešla jeho slova stejně jako kdyby byla nepozorovatelným prachem ve vzduchu. Ale u Garyho jsem to nedokázala. Bylo to stejné, jako když dva žhavé uhlíky po sobě zanechají rozpálenou stopu, u níž nevíte, kdy přestane konečně pálit…
Zdálo se, že se nakonec realita probudila k životu a zavedla nás zpátky na parkoviště. Oba jsme byli promočení od deště, ale nevnímali jsme to. Gary chtěl nejspíš konečně něco říci, ale byl to spíš jenom pokus, protože brzy na to sklopil oči k zemi a mírně potřásl hlavou.
,,Co se děje?" zeptala jsem se s velkou dávkou trpělivosti, která to napětí už nemohla vydržet. Než jsem to dořekla, zazvonil telefon v Garyho ruce. Nezvedl ho, pouze se podíval na display a vypnul melodické vyzvánění.
,,Měli bychom jít zpátky do klubu," oznámil mi s naprostým klidem.
Otřel si rukávem košile zmáčenou tvář a zamžoural ke svému autu, které bylo v nedohlednu od rohu, za nímž byl po několika metrech vchod do budovy. Uchopil mě za ruku a já se snažila nedát najevo, jak celou mojí paží probíjí proud. Vedl mě kolem aut nejbližší možnou cestou ke vzdálenému rohu, jehož obrysy se mi pod deštěm ztrácely před očima. Nepočítaje dešťové kapky, bylo ticho neporušené sebemenším zvukem. Nebyla slyšet ani žádná auta z hlavní silnice, ani žádná hudba z barů či podobných podniků. S přibývajícím časem začaly některé lampy zhasínat a nyní už světla ozařovala jen tu část parkoviště, která byla nejblíže klubu. Cokoliv, na co jsem se podívala, vysílalo ke mě varovné vlny a způsobovalo klíčící úzkost. Snažila jsem se ji zahnat už jenom pohledem na Garyho, jenž neohroženě proplouval tmou a pevně svíral moji dlaň. Nebyla jsem člověk, vyhledávající přímé nebezpečí. Nerada jsem čelila svému strachu. Jenže dnes večer jsem se utvrdila v tolika nových věcech, naprosto vyvracející moji osobu, že mě už pomalu ani nevyvedlo z rovnováhy další nečekané zjištění. Ačkoliv jsem cítila, jak mě tuhne krev v žilách, nebála jsem se čemukoliv postavit. Odhodlání bojovat hned tady na místě, bez ohlížení na následky, přijmutí osudu bez výmluv a protahování, pohlédnout i konci do tváře s hlavou vztyčenou.
A byla jsem si jistá tím, že bych byla vítězem, ať by to dopadlo jakkoliv. Byla bych vítěz, protože dnešní večer byl mým vítězstvím, mým naplněním. Třebaže každá myšlenka vystihovala tento nový pocit dokonale, stále jsme byli jenom na parkovišti, kde nebyla žádná hozená bomba v koši a ani nám na hruď nemířilo červené zaměření. Šlo spíše o pocit, který jsem ze sebe nemohla setřást. Déšť už padal tak silně, že jsem viděla stěží metr před sebe. Světla od klubu, k němuž jsme se přibližovali, splynula v dešti. Zůstaly pomyslným záchytným bodem, ale nemohli jsme se na ně spolehnout tak jako předtím. Volnou rukou jsem se přitáhla ke Garyho paži ze strachu, aby nezmizel ve tmě, rozprostírající se před námi, ať už se světly nebo bez nich. Voda z přehřáté země se vypařovala do vzduchu a zanechávala v něm lehké oblaky mlhy. Začala jsem v duchu přemítat metry, které nás mohly dělit od auta a odhadovala, kolik jich ještě zbývá, když v tom se Gary náhle zastavil.
Chvíle, kdy jen tak stál a ostražitě pozoroval ve tmě cosi, co se zpozorovat nedalo, se mi zdála nekonečná a nebezpečnější než všechny předchozí. Marně jsem upírala zrak na místo, kam směřoval jeho pohled. Nenacházela jsem nic neobvyklého, nic, co by kolem nás nebylo už předtím. Ale Gary se nehnul z místa ani o píď. Zmocnila se mě nervozita, avšak on byl až mrazivě klidný. Nehýbal se, byl jak socha z mramoru, po jejíž dokonalé tváři nepřetržitě spadal déšť. Pouze očima stále prohledával ten jeden (pro mě neviditelný) bod mezi námi a rohem, za nímž se skrýval vchod do klubu. Můj stisk kolem jeho ruky zesílil, se snahou vytrhnout ho z onoho stavu, který mě naháněl strach snad ze všeho nejvíce. Pohledem stále upřeným na jeho tvář, jsem byla překvapena náhlou změnou v jeho chování, když se otočil a jeho varovný hlas na mě doléhal jako ozvěna z neuvěřitelné dálky. Řekl jedno slovo: ,,Utíkej."
Než jsem si stačila uvědomit, co se doopravdy děje, následovala jsem Garyho, jenž se rázem otočil zpět k parkovišti. Oddálili jsme se od sebe a v okamžiku, kdy jsem přestala cítit sevření jeho dlaně, spadla jakási bariéra, která mě pomyslně chránila před nebezpečím. Nevnímala jsem déšť, ani všechny detaily, jež dělaly cokoliv hrozivější než to doopravdy bylo. Vnímala jsem pouze hlasitý tlukot srdce, jehož tempo se zrychlilo, když jsem u Garyho auta zahlédla neznámou tvář. V dalším okamžiku po ní zbylo pouze prázdné místo ve tmě. Zastavili jsme se před první kolonou aut na parkovišti a hledali únikovou cestu. Vytušila jsem, že není správný čas na vyptávání, ale nemohla jsem si odpustit alespoň pohled, z kterého by Gary nevyčetl všechny moje hlasité otázky. Zhluboka se nadechl a místo odpovědi mě popostrčil do jedné z uliček, skrývající se mezi budovami vedle klubu. Prostor mezi nimi nebyl velký a popelnice s nákladními vozíky a kontejnery ho ještě zmenšovaly. Běželi jsme přes dlouhou přímou ulici, z dálky lehce prozářenou lampou z hlavní třídy. I když jsem si zčásti přála konečně poznat tvář nepřítele, neotáčela jsem se. Věřila jsem Garymu, aniž bych si to uvědomovala. Vkládala jsem v něj svou důvěru, ačkoliv jsem ve skutečnosti nevěděla, kým doopravdy je. Přestože mátl moje smysly a já nikdy nedokázala předpovědět jeho další krok, byla to jeho slova, kterým jsem věřila a bez námitek se jimi řídila. V jiné situaci by mě to možná vyděsilo, ale teď jsem nad tím nepřemýšlela.
Mým problémem se stávala kluzká cesta, pro mě představující největší a nejpravděpodobnější riziko, jemuž jsem se dnes večer mohla vystavit. Netrvalo dlouho a já se snažila vydobýt zpátky ztracenou rovnováhu. Padala jsem k zemi. Než jsem stačila vykřiknout, kdosi mi přitiskl ruku na ústa. Mým vzduchoprázdnem pronikala Garyho vůně. Druhou rukou svíral můj pas, zatáhl mě za betonovou zídku a stáhl mě prudce k zemi.
Diktafon mi vypadl z kapsy a zůstal ležet na chladné zemi. I když už jsem mohla volně dýchat, lapala jsem po vzduchu. Zůstala jsem jako přikovaná loutka v Garyho náručí. Měla jsem všude kolem sebe cítit nebezpečí, které se za chvíli proplíží kolem nás… Ale strach se náhle stal pouhým bezvýznamným vzdáleným pocitem…
Cítila jsem na krku jeho chladný přerývavý dech. Nebyla jsem schopná nadále přehlížet reakce, probouzející se uvnitř mě jak po předlouhém zimním spánku. Hrubými prsty se stále lehce dotýkal mé tváře a zářivé odlesky broušeného topazu slabě ozařovaly tmu, v níž jsme se skrývali. Ponořila jsem se do vůně jeho kožené bundy a každou buňkou v mém těle se rozlil hřejivý a konejšivý mír. Byla jsem vyrovnaná s čímkoliv. Cítila jsem ve vlasech obrysy Garyho tváře a přijímala do srdce pocit, který mě měnil do základů.
Byla to chvíle, kdy jsem si byla jistá tím, že jsem naživu, protože zevnitř jsem byla spálená na prach… Bezpečí vyzařovalo z celé jeho osobnosti, z jeho pevného sevření, jež mě uklidňovalo a zároveň přivádělo k šílenství… Spálená sluncem, které vyšlo po chladné noci… Začala jsem se třást, ale zima mi nebyla… Spálená žárem lásky, který měl být uhašen dřív než vzplane celý můj svět… Začala jsem hluboce dýchat, ale ne proto, že bych nemohla popadnout dech po rychlém běhu… Slaná kapka stékající mi pomalu po tváři se zastavila o jeho dlaň. V duchu jsem děkovala za déšť, na nějž jsem mohla svést veškerou svou slabost. Gary položil dlaň do vodorovné polohy, aby se ta jediná kapka neskutálela dolů. Nechal si ji trpělivě vsakovat do kůže. Oba jsme na ní byli tak soustředění, že jsme neslyšeli první příchozí kroky…
Přísahala bych, že to byla celá věčnost, ale od okamžiku, kdy Gary zachytil můj pád, uběhlo sotva několik minut…
,,Co myslíš?" ozval se hluboký mužský hlas.
,,Pro dnešek to necháme být," zněla odpověď druhého muže, který stál před lampou na rozcestí a rozhlížel se oběma směry. Samotný jeho hlas ve mně vyvolával mrazení v zádech. Dobře jsme na naše pronásledovatele viděli, byli jsme skryti ve stínu zídky, bezpečně vzdálené od rozcestí.
,,Možná bychom se měli zaměřit na tu holku," řekl muž, který promluvil jako první.
Přestala jsem na vteřinu dýchat, v hlavě se mi promítaly důsledky jeho slov. Cítila jsem na sobě Garyho pohled, ale nedala jsem na sobě znát rozrušení.
Druhý muž se na něj otočil a zamyšleně se na něj podíval. ,,Možná."
Bez dalšího slova se muži vydali pravým směrem po hlavní třídě.
Vyčkávali jsme, jestli se náhodou nevrátí, ale už nás obklopovalo pouze ticho a vlastní myšlenky. Shlédla jsem dolů na zem, ale diktafon už tam nebyl.
Spálená žárem lásky, který měl být uhašen dřív než vzplane celý můj svět…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nohermi | 8. srpna 2010 v 20:40 | Reagovat

Už teď se nemůžu dočkat pokačování a toho, jak se to vše vyvine.;) Vážně dokonalé:)

2 Arendsee | 10. srpna 2010 v 17:11 | Reagovat

Páni O_O  jseš borka  8-)  musíš z Garyho udělat největšího padoucha, aby byl ještě víc sexy :-D Luxusní dílo ;-)  :-)

3 FloKi | 17. srpna 2010 v 9:57 | Reagovat

Pěkný... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama